Stovky bobrů

Na pohled ošklivý ale neskutečně našlapaný film, kombinující éru němých grotesek s tím nejlepším od Looney Tunes v gejzíru naprosto šílených a neutuchajících nápadů. Jediné co výsledné podobě škodí je formát celovečerního filmu, protože tohle je ten typ zábavy, která funguje pouze v malých dávkách a divák se ji rychle přejí. (22.04.2024)

Připadám si trochu jako exot, že evidentně všemi autenticky milovaný bizarní film hodnotím tak nízko, jak hodnotím, ale já to tam prostě nevidím. A to jsem Bobrům dával šanci nadvakrát! Poprvé před pár týdny vzdáno po 15 minutách s tím, že mě to asi trefilo ve špatné náladě, dnes napodruhé zvládnuto do konce, ale prostě ne. Nezasmál jsem se ani jednou, a ani mi není jasné, čemu jsem se smát měl. Když zhulíte teletubbies a oblíknete je do černobílé, tak máte zhulený černobílý teletubbies. Pořád jsou to teletubbies, nikoli nezávislý filmový masterpiece. (20.04.2024)

Stovky bobrů je ukázková nízkorozpočtová groteska, která si určitě hejt nezaslouží. Ale upřímně, neni to můj šálek kávy a spočítám na prstech jedný ruky momenty, kdy jsem se od srdce zasmál. Příběh svym způsobem vlastně docela zajímavej a progress hlavní postavy je obrovskej. Cenim hlavně autorskou nápaditost. (08.05.2024)

Stovky bobrů jsou jedním z těch mála klenotů, které dokázaly svoje produkční omezení proměnit ve ctnost. Vystačí si se skvělým scénářem, v němž je tolik vtipných nápadů, že by to jinde vyšlo na tři filmy, a skvělým hercem v hlavní úloze. S ohledem na nízký rozpočet se Cheslikova parta vykašlala na byť jen náznak realistické výpravy klasických grotesek a šla spíše cestou Zemanových verneovek s papundeklovými kulisami. Díky tomu si divák může s bolavou bránicí vychutnávat zástupy plyšových bobrů budujících ve své hrázi vesmírný program. Miluju na tom filmu úplně všechno... (11.03.2024)

Oproti většině komentujících mi ty stále se vracející pasáže přišly nejvtipnější, protože tím, jak film přebírá mentalitu survivalových videoher, tak tímto celkem odvážně nepřeskakuje jeden z jejich nejdůležitějších elementů a to potřeba neustálých repetic a grindingu, motivující hráče k vynálezávosti způsobů, jak tyto procesy automatizovat. Když sledujeme sekvenci, ve které každou noc někdo zabije a ukradne psa ze spřežení, přičemž každou takovou noc zmenšující se počet oněch psů musí hrát spolu jinou karetní hru, dokud ten poslední si prostě odevzdaně nevykládá pasiáns, tam ten film cením nejvíce. Podobně tomu pomáhá, když navzdory tomu, že míra postprodukčních doplňků zde přesahuje poměr těch reálných, se lesní zvířátka drží své podoby zmatených lidí navlečených v hadrech, ze kterých dost často zjevně píču viděj a jejich každej pád na držku je prostě hrozně naplňující. Docela dlouho ale trvalo, než jsem ten film přijal, protože třeba oproti takové Panice v městečku, která byla autentickou zběsilou anarchií pošílené mysli, tak u Hundred of Beavers můžete mít hodně dlouho pocit takovýho toho taťkovskýho šaškování před dětma na rodinném výletě a dokážete si ho vlastně dobře představit promítaný někde v dětském stanu na Pokáč kempu (jsou tam vůbec jiné stany?). Naštěstí ta kadence vtipů je neuvěřitelná a když se začnou vracet v plné síle všechny running jokes, jste celkem bezbranní. Jsem trochu rezervovaný ohledně těhlech green screen taškařic (kterých býval odjakživa plný YT), ale v tomto případě budu citovat profesorku McGonnagalovou poté, co na konci roku Brumbál náhodně nahází Nebelvíru přesně tolik bodů, aby to natřeli Zmijozelu: This goes against all the school rules and my entire moral code but I'm too drunk to care.  (12.05.2024)