Synové a dcery Jakuba skláře

Dietl je prostě Dietl. To se musí nechat, že ten seriály psát uměl. A to na to ani neměl nějakou pitomou scénáristickou newyorskou školu, jako ty dvě slepice Bártlů, co teďka píšou Rodinný pouta. Úspěšně jsem se tomuto seriálu vyhýbal a zjišťuju, že to byla chyba. Samozřejmě, že nebýt herců a režiséra, nebyl by to tak dobrý seriál, ale i tak. Od první chvíle mě to chytlo a teď už si nenechám ujít ani jeden díl. Nejzajímavější jsou zatím díly z poválečné doby, kdy se kritice nevyhne ani slavná KSČ. A je jedno, jestli Kostka je manželkou ušláplej úředníček, nebo Haničincova postava jen kabátějící se zmetek, nebo ne. Nebyli to ostatně všichni kabátějící se zmetci? Někteří komunisti museli být dobří, někteří museli režimu plně a vážně věřit, jinak by se tu neudržel tak dlouho. Ti dobří komunisté položili životy ve válce a v padesátých letech a ti všichni zlí překabátění přežili dál. To podle mě je hodně velká kritika. Že nakonec na každého dojde, to už je jen malý ústupek cenzuře a všem těm přeživším zlým. Všechny postavy jsou tu pěkně charakterně popsané, ať už na ně bylo kolikchtělo času, žádnej tu nepřipomíná draka ve větru. A co se týká maskování, srovnejte to třeba s nyní novou Ságou rodu Forsythů. Luděk Munzar může těžko v třiapadesáti vypadat na dvacet, ale všem ostatním to stárnutí lze uvěřit. Nevypadají tu všichni pořád stejně jako u Forsythů, kde damian Lewis byl od dvaceti do devadesáti rozlišenej jen chůzí a šedinama. (30.07.2006)

Z prvních dílů jsem byla velmi rozpačitá. Nebylo mi jasné, jak může být seriál o muži, který usouloží svou manželku k smrti, zároveň tak těžkou socialistickou agitkou. I z jiných důvodů to působilo strašně neohrabaně. Skoky v čase jsou příliš radikální, počet postav moc velký, dvaapadesátiletý Luděk Munzar hraje mladého vandrovníka. Jakmile však synové a dcery dospěli a rozjely se naplno jejich životní příběhy, seriál promluvil poctivou dietlovštinou, které je těžké odolat. Vyprávění se stalo plynulejším, a tím pádem i návykovým. Zároveň jsem si uvědomila, že zas tak těžká agitka to v rámci možností není (alespoň jsou tam hodní kapitalisté Krahulíkovi a sympatický živnostník Pepa). Potřeba obdařit každého sourozence rozdílným charakterem a osudem spojená s potřebou reflektovat historické události a období, nutně vede ke vzniku velmi náročného konstruktu. Scénárista, režisér i herci však konstruují tak šikovně, že si to ani nemusíte uvědomovat, když se o to nesnažíte. Takže po zhlédnutí všech epizod můžu říct, že jsem si u toho pěkně odpočinula a pitomé mi to přišlo jen chvílemi a jen trošku. (11.12.2010)

Když to srovnám se současnými seriály, je to jednička. Dobově zasazený seriál a Luděk Munzar zde zestárnul o padesát let asi. Moc dobře zahrané a divím se, že i komunisti pustili ukázku toho, jak se to mlelo od počátku dějin. Škoda, že nenatočili pokračování ve stylu Vyprávěj. Bylo by to mnohem pravdivější. Hodně mně zajímá jak jsou na tom skláři dnes. Krásné ukázky výroby skla. (07.08.2013)

Moc hezky napsaný seriál, exkluzivní herecká sestava, Haničincův možná nejlepší československý televizní záporák všech dob a pro nedivadelní publikum zdaleka nejviditelnější role Luďka Munzara. Vadily mi jen místy dost papundeklové interiéry a rozvláčné tempo některých scén (oboje je ovšem snadno pochopitelná daň době, kdy SaDJS vznikaly), a pak taky přeci jen naivní zápletka kolem sebeobětování Toníka v podání Sváti Skopala - takhle pitomě by se asi nezachoval ani (románový) Julek Fučík. Jinak ale velmi poučné a místy hodně silné. Dá se to napsat skoro u všech Dietlových seriálů - takové věci se už dneska prostě netočí. 80 %. (09.09.2016)

Jelikož jsem byl svědkem likvidace sklářského a bižuterního průmyslu, nemohu jinak než vysoko hodnotit tento seriál, který naopak ukazoval jeho počátky. Nechci hodnotit kvalitu hereckých výkonů, ani jako vždy vynikající scénář Jaroslava Dietla, ale především atmosféru této těžké, a přesto krásné práce. Myslím, že až na pár době poplatných scén se jedná o výborný seriál, který ukazuje obtížnou práci ve sklářské huti. Když si však vezmu současnou filmovou tvorbu, tak v každém nynějším českém filmu přece musíme poukázat na nějaké to "svinstvo" předcházejícího režimu. Tím nechci říci, že neexistovali, a navíc nelze přece "chcát" proti větru, že ??? Ale to by přece nebyl malý český člověk, aby se nedokázal zavděčit každému kdo zde mocensky nastoupí. (13.12.2010)