Avatar: Legenda o Aangovi

Avatar: Legenda o Aangovi je vnímán jako jeden z nejoblíbenějších animovaných seriálů nejen 21. století, ale také jako projekt, který představil jeden z nejzajímavějších fantasy světů za poslední dekády. Ze světa Avatar: The Last Airbender se stala populární franšíza, původní seriál se dočkal tři sérií a pokračování v podobě seriálu Legenda Korry, mluví se o dalším seriálu a dojde minimálně na tři celovečerní filmy, které známý svět rozšíří. A s tímto světem se někteří pokusili pracovat v hraném médiu. Pro výraznou většinu byla bohužel filmová adaptace v režii M. Night Shyamalana horkou sprchou, která rychle zazdila jakékoliv šance na realizaci zbytku filmové trilogie. Jenže bylo jasné, že se někdo časem pokusí o reparát. Ani ne rok po globálním úspěchu hraného One Piece tak u Netflixu vzniká další hraná adaptace populárního animovaného seriálu. A vzniká něco, co už teď některé fandy původního seriálu výrazně dvakrát nepotěšilo. Nicméně.... Nikdy není příliš jednoduché přenášet něco, co funguje v animovaném médiu, do hrané podoby. Svět animace má ostatně víceméně neomezená pravidla a předvádí akce, které by v hraném médiu jen tak možné nebyly (stačí si vzpomenout na schopnosti Džina v Aladinovi z roku 1992). Když se někdo většinou snaží převést, něco co funguje v rámci animovaného seriálu a snaží se přitom maximálně dodržet nějakou stylizaci a vizuální podobu, je nutné k tomu přistupovat citlivě, aby výsledek neevokoval přinejlepším snaživý cosplay. Tvůrci hraného One Piece tyto úskalí jistě velmi dobře znají, výsledek byl poté všeobecně přijat pozitivně. Hraný Avatar: Legenda o Aangovi se ovšem vždy musl vydat trochu jinou cestou. Především krapet dospělejší cestou. Opět nutně neplatí, že je původní Avatar: Legenda o Aangovi seriálem pouze pro dětské diváky. Na to pracuje s několika komplexními tématy - válka, genocida, kolonizace, diskriminace pohlaví a filozofické úvahy nad smyslem existence. Pořád je to ovšem do velké míry seriál pro děti, který sázel sem tam na groteskní humor a především stylizaci, bylo ovšem jisté, že se hraný seriál musí vydat jinou cestou. Za pochodu mu nechybí humor a nejedno vtipné pomrkávání na původní seriál (zelí!), přeci jen ovšem k látce přistupuje krapet vyspěleji a nepostrádá několik stěžejních ingrediencí, které původní seriál udělaly tou ikonickou záležitostí, kterou je pro mnohé dnes. 1. série hraného seriálu je adaptací 1. série animovaného seriálu, která nese označení Kniha první: Voda. Voda má celkem 20 epizod, Netflix jich přitom realizoval pouze 8. Výsledkem je tak fakt, že se na některé detaily z 1. série animovaného seriálu nedochází, několik původních epizod 1. série animáku je vměstnáno do sebe a dojde navíc i k čerpání z navazujících dvou sérií Země a Oheň. Dává to smysl, protože tvůrci přesně vědí, kterým směrem bude cesta seriálu směřovat a jak do sebe jednotlivé elementy původního seriálu přesně zapadají. S tím to pochopitelně obnáší i výraznou várku dramaturgických zásahů. Některé jsou cestou k lepšímu (humor z původního seriálu by sem jednoduše nepasoval), někdy k horšímu (Bumi!).  Na hrané Legendě o Aangovi pracoval tým 4 režisérů, kdy každý z nich stal za dvojicí epizod - Michael Goi, Jabbar Raisani, Roseanne Liang a Jet Wilkinson. Tato čtveřice dohromady vytvořila fajn pokus o něco, co by mělo skutečně evokovat ten milovaný svět, který původní Legenda o Aangovi představila. Mínus pochopitelně spočívá v tom, že animace pořád nevyhnutelně svádí k větším možnostem v rámci kreativity. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že minimálně několikrát se ukazuje, že tvůrci hraného seriálu umí dost možná i krapet více porozumět postavám respektive zvládají budovat příběh v novém kabátu tak, aby uspokojivě budoval právě ty silné vztahy z původního seriálu. Je tak nutná dokonalá chemie tří hlavních postav (o tom jistě ví své Wilkinson skrze režii seriálu Percy Jackson a Olympané), je důležité smyslupně pracovat s postavou Sokky v podání Iana Ousleyho, která musí ubrat na svém prapůvodním sexismu a přesto skrze něj budovat arch o úctě k ženskému pohlaví, především je ovšem nutné budovat vzájemný vztah dvou nejlepších postav původního seriálu - Zuka a jeho strýce Iroha. Národ ohně je už ve 20 minut dlouhé expozici prvního dílu zobrazen jako výrazné zlo, síla původního seriálu ovšem pořád tkví též v tom, že se na svět tohoto národa dívá pohledem, který není nutně černobílý. Daniel Dae Kim, který zde hraje hlavního záporáka Ozaie, ostatně prohlásil, že se svou roli rozhodl nepojmout jako Imperátora, ale mnohem tragičtějšího Dartha Vadera. Kim dělá radost, už pouhou dikcí zvládá evokovat Marka Hamilla (když už jsme u těch Star Wars), který Ozaie namluvil v původním seriálu. Když už je ovšem nutné poukazovat na tragické charaktery ve světě ohně, jsou tu Zuko v podání Dallase Liua a Iroh v podání Paula Sun-Hyunga Lee. Dvě nejnosnější postavy původního seriálu jsou nejvýraznější charaktery i v tomto provedení, výkon Leeho je poté po herecké stránce ten nejsilnější. Pouhými gesty totiž zvládá podat truchlení svého Iroha, který v Zukovi vidí svého syna a nevahá nad ním držet ochranou ruku. Motivace Zuka poté zvládá seriál podávat ještě zajímavěji, jeden z nejzajímavějších antihrdinů má tak v podání Liue rozevřen potenciál pro budoucna. Casting ústřední trojice poté nějak zvlášť nepřekáží, i když se o nikom z nich nedá říci, že by podával ten nejvýraznější výkon. Na tu jsou tu jiní (André Sogliuzzo je jako Bumi úmyslně doveden k podobě Bumiho ze seriálu a je to úsměvné). Právě díky nejrůznějším pomrkáváním ke stylizaci původního seriálu zůstává výsledek zábavný, stejně tak je skutečně za pochodu vidět dospělejší přístup. Tempo je chvílemi neukázněné, je to ovšem pořád neduh toho, že má hraný seriál oproti animované předloze zredukovaný počet epizod. A dramaturgický výsledek by díky tomu mohl rozhodně dopadnout mnohem hůř. Seriál má působivou choreografii akčních scén, zvládá scény, které zobrazují schopnosti ústředních postav, realizovat v zajímavě a vizuálně uspokojivé podobě, je vidět, že se moc nešetřilo a třeba město Omashu vypadá skvěle. Tvůrcům nechybí kreativita, ústupky, které mají v kontrastu s předlohou smysl, například představení Azuly v podání Elizabeth Yu je provedeno na jedničku, protože nový úvod této postavy naprosto sedí k její nevyzpytatelné povaze a ukazuje, že s ní Yu do budoucna nebude mít problém. Smysl ostatně rázem dává i postupné zapojování flashbacků, které vždy mají nějaký smysl, upevňuji témata animované předlohy i hrané adaptace - přátelství a lásku. Z hraného seriálu dýchá ten komplexní svět, který není vůbec černobílý, za pochodu se vykupuje mnoho hříchů, které nadělala adaptace M. Night Shyamalana (pokud je tedy skutečně po specifické publikum tak těžké je překousnout), přesto se dost možná nikdy úplně nevyjeví pocit, že by se měl kdykoliv představit zajímavější svět, než ten, který může dodat již známá animovaná podoba. Hrané médium má totiž pořád své hranice respektive hranice fantazie. Hraný seriál Avatar: Legenda o Aangovi se tak může jevit jako ideální kompromis. V mnoha ohledech se tu zachovává věrnost k původní předloze, paradoxně projekt opustili tvůrci původního seriálu, Michael Dante DiMartino a Bryan Konietzko, kvůli faktu, že se chtěli více vzdálit od původního seriálu, kdy Netflix preferoval věrnou adaptaci. Ta poté ostatně dorazí, skutečně se v závěru uzavírá 1. kniha Vody a zároveň je finále s princeznou Yue tak emocionálně silné, jak by mělo být (Amber Midthunder je po Predátor: Kořist oficiálně výrazný herecký objev). Daří se hranému seriálu přitom napodobit kouzlo původního seriálu? V jistém ohledu pořád jen tak napůl. Do velké míry šlo ovšem pořád tak trochu o předem prohranou soutěž. Hraný seriál nicméně zvládá vykoupit pochybnosti, které vybudovala filmová adaptace M. Night Shyamalana. Svět, ve kterém Aang kráčí vstříc svému osudu, může bez větších problémů fungovat i v hraném médiu, na to jde pořád o svět více nežli dostatečně zajímavý. Tvůrci se s obtížným úkolem poprali se ctí a výsledkem je minimálně fajn start seriálu. Ne bezchybný, který by chvílemi neevokoval pocit, že by měl svět Avatara snad ožít až v podobě chystaných celovečerních animáků a údajně i dalšího seriálu. Zároveň v něm je ovšem dostatek kompromisů dramaturgických ústupků a zároveň tvůrčích invencí, že výsledek funguje. A to někdy tak nějak stačí. I díky velké sledovanosti je tak jisté, že se tento seriál ještě vrátí. A adaptace knih Země a Oheň by díky 1. sérii alespoň nemusela brutálně bolet. Původní Avatar: Legenda o Aangovi je již tak kultovní záležitost, že pro mnohé budou pokusy o to převést kouzlo původní animované pecky do hrané podoby jistým trnem v oku. Animovaný seriál přitom nejde vnímat jako absolutní výhru, přesto v mnoha ohledech zároveň o slušně odehraný zápas, kde do velké míry rozhoduje skóre na body. A pozitivních se jich za celých 8 epizod najde více nežli dost. Nechybí přitom úlomky, které stojí za vylepšení, tvůrci se ovšem minimálně slušně porvali s výzvou a zvládli si obhájit fakt, že by mělo dojít minimálně na dodělání dvou zbylých knih (a v případě pokračujícího úspěchu nejspíš nevyhnutelně i na hranou Legendu Korry). Tvůrčí tým s Albertem Kimem si u nejednoho vybudoval zvědavost. Nyní si jistě u některých vybudoval pozornost....   PS: Když už něco nutně vyčítat filmové adaptaci M. Night Shyamalana, mělo by to být zacházení s Appou a Momou. This show is giving my boys justice! (26.02.2024) (méně) (více)