Requiem za sen

Jak by nám potvrdila leckterá celebrita a nekonečné zástupy zcela neznámých trosek (což se dnes nevylučuje s těmi cele(r)britami), drogy jsou svinstvo. Ale o "matroši" tenhle film tak docela není. To klíčové slovo je závislost, lépe řečeno patologická závislost. Od Leaving Las Vegas tu snad nebyl film, který by o tom humusu vyprávěl takhle otevřeně a bez příkras. A LLV je proti Requiem pohádka pro děti, co si budeme nalhávat. Jako minulé století mělo Děti Ze Stanice Zoo, tohle bude mít Requiem For A Dream a snad konečně někomu dojde, že dnešní mládež opravdu nepochopí, že na něčem jet není cool, když je filmy i jiná média přesvědčují o opaku. Udělat z tohohle povinnou část výuky nejlépe už na druhých stupních základek, možná by se situace o pár zachráněných životů zlepšila. Osobně mi bylo z celého filmu nejvíc na blití z pomyšlení na to, že podobné příšernosti jako JUICE opravdu existují a fungují, to okolo bylo už jen perfektní dílo režiséra a herců. Vykreslení té prázdnoty v níž je jediným světlem to, co na chvíli uspokojí potřebu objektu závislosti, to je největší šleha z celých těch proklamovaných 102 minut. Pro mě je nejdrsnějším obrazem Jennifer Connelly schoulená do klubíčka a mazlící se se svojí "odměnou". Ten její pohled mě asi bude ještě nějakou dobu pronásledovat. Syrový, hypnoticky se opakující hudební motiv Clinta Mansella ještě víc tlačí na tu pilu, která se divákovi propaluje do mozku, a lidem s živou představivostí a pamětí se rozhodně nedoporučuje poslouchat hudbu z tohoto filmu například před zkouškami;) Jak to patřičně nicneříkajícně shrnout? Od naturalisticky podaného, ale celkem nevinného úvodu v jedinečné obrazové formě pomalu ale jistě gradující k brutálnímu finále plnému hnusu, takový je tenhle film. Takové je Requiem Za Sen. 100% (25.08.2007)

Filmařsky brilantní snímek, jehož přemíra depresivity je jeho největší slabinou. Aronofsky se jako spoluautor scenáře, ve snaze hrát na co nejtemnější strunu, dopustil několika scenáristických nedotaženosti, či spíše nesmyslů. A to HODNĚ velkých a musím jenom souhlasit s tím, co zde napsal Tsunami_X. Nicméně, pokud bych měl ze všech filmů s drogovou tematikou vybrat jeden, kterým bych chtěl odradit své případné potomky od konzumace drog, vybral bych tento. Není sice zdaleka tak propracovaný a komplexní jako třeba TRAFFIC, scenáristicky je děravý, ale v zobrazení následků konzumace drog je tak zhnusující, že by skvěle splnil svůj účel. (10.02.2004)

Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. (01.03.2013)

Vážení filmoví přátelé, nemá cen nic zastírat, film Requiem za sen mě naprosto zničil. Mám pocit, že život, jaký jsem žil doposud nemá žádný smysl ani budoucnost, proto na něj rezignuji. Lžu? Ano i ne. Film Reguiem za sen mě opravdu pomalu zabíjel. Celou kapitolu ZIMA jsem měl husí kůži a svíjel jsem se jako pes, kterého někdo zahnal do kouta. Kňučel jsem a se slzami v očích překonával sám sebe, když jsem se rozhodl ten proklatý film nevypnout. Vydržel jsem to, i když sám nevím proč tomu tak je, nevěřil jsem si. Co ale může za to, že mě tato část filmu svírala zevnitř a pomalu mi bránila v dýchání? Scénář to určitě není, neboť z něj nějaká ta větší dokonalost cítit není... Ano jedná se o geniální režii a hudební doprovod, bez těchto dvou složek by byl Requiem za sen zcela obyčejným, průměrným filmm. Přestože se jedná o jediný snímek, který mě takto hluboko zasáhl, nemohu jej milovat, ale musím jej nenávidět. Requiem za sen je jediný film, který bych býval ohodnotil i více než pěti hvězdičkami, přesto si jej nemohu v žádném případě zařadit do oblíbených. Proklínám ho. A tak vysoce jej hodnotím jen za tu bezchybně vytvořenou atmosféru absolutní bezmocnosti, kterou tak přesvědčivě vykreslil ve své poslední části. Při jeho sledování jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem sám něco podobného pociťoval a musím vám říct že nic příjemného to není... Doufám že jej už nikdy neuvidím. (06.02.2006)

Neskutečně intenzivní zážitek a film, který vás na velkém plátně doslova vysuší, vyhladoví a do poslední buňky zničí. Na rozdíl od Fontány, která je přes svůj opulentní vizuál jen namachrovanou nudou, obsahuje Requiem skutečné emoce, je až nepříjemně reálný (hlavně co se týče na hubnoucích prášcích závislé matky) a při některých scénách mrazí jako chladící box zapnutý na extrémní režim. Brr... po tomhle bych si nedal ani acylpirin. (29.01.2009)