Život po životě

Režisér Clint Eastwood nám vo dvojhodinovom filme naservíroval krásne chvíľky a nebol to stratený čas. V troch prípadoch, keď hlavní hráči majú čo dočinenia so smrťou a určite každého zaujíma, čo bude po živote. Americký robotník, francúzska novinárka a londýnsky študent sa vydávajú na duchovnú cestu potom, čo do života každého z nich významným spôsobom zasiahne smrť. Clint ma neprestane emotívne šokovať nikdy. Každý jeho film je úsvitom toho najlepšieho, čo môže režisér vytvoriť a to je napísaný život sám. Jeho filmy sú dôvodom na zamyslenie, dôvodom k žitiu. Herci v jeho filmoch podávajú životné výkony, slzy, ktoré vyronia oni alebo my v kine či pri televízií, sú rýdze a nefalšované. (28.10.2019)

Clint Eastwood chce říct všechno a i přes velmi střídmé tempo nakonec říká sotva polovinu. A podobně polorozpadlý nápad v jeho novodobé éře nepamatuji. Chápu všechny nálady a veškeré dějové linky mi krásně jdou dohromady, ale nechápu, proč je na čistě filozofické drama potřeba přes dvě hodiny, ve kterých je skoro polovina stopáže jen pozvolným dialogovým stepováním. Hereafter má sílu v jednotlivých scénách (úvod, metro a vaření), ale jako celek bohužel prošumí. (15.09.2011)

Produkce Steven Spielberg a Frank Marshall, za kamerou Clint Eastwood. To jako fakt? Formátu všech tří nehodná bolestná nuda špikovaná minutovými hereckými highlighty, ale hlavně vlnami nechtěného smíchu. Otřesně rozvleklý scénář, neschopnost vyprávět a zajímavě posunovat děj, směšné dialogové konstrukty i všechny vedlejší postavy. Ani ten (a především ten) metropolitní křižovatkový rukopis páně Iñárrita, jakýsi pokus o "osudovou celistvost", to nezachrání a nestojí za řeč. Bezbřehá zoufalost, kam se člověk podívá a pravděpodobně největší průser na ose Tower Hill - Eiffelovka ever. Mrzí mě, že dva nejhorší Eastwoodovy filmy nese na bedrech zrovna chudák Damon. A řekněme si na rovinu, že kdyby to nebyl sám velký Eastwood, asi by tu lítalo mnohem víc odpadů. Řemeslný propad Shyamalanova formátu. (29.01.2011)

Nečekal bych, že filmovou variaci na legendární knihy Raymonda Moodyho natočí právě nestor amerického filmu Clint Eastwood. Ale možná právě v tom je ona metonymická propojenost - právě Eastwoodův pokročilý věk otevírá panu režisérovi přístup k novým, možná nejzásadnějším tématům. Jistě tu vzniká generační bariéra, ale kdo ví, čím budu žít já za nějakých 40 let. Eastwood možná až překvapivě používá postmoderně laděný koncept několika zdánlivě nezávislých příběhů, které se v jistém momentu spojí a vytvoří pevný kontext, jak to známe z filmů o generace mladších tvůrců - Alejandro González Iñárritu a jeho Amores perros a především Babel, nebo Paul Thomas Anderson s Magnolií. 3 příběhy setkání se smrtí (pikantní je, že film byl právě stažen z distribuce v Japonsku, neboť sekvence s tsunami je tam až příliš aktuální a bolestivá), 3 části západního světa, 3 lidská dramata (brilantně sofistikovaná - to britské především sociální, to francouzské osobní a psychologické, to americké pak angažující se a nosné... A při jeho sledování mne napadla jediná výtka k celému konceptu díla - kdyby se tvůrci soustředili jen na jednu dějovou linii a vybrali si osudy jen jednoho hrdiny, Clint Eastwood by natočil opět svůj staromilsky klasicky vyprávěný film, možná by bylo vyznění stejně silné, jako v předchozích mistrových opusech. Takhle se nemohu zbavit dojmu, že mi k absolutnímu zážitku skutečně nějaká podstatná složka snímku chybí... (19.03.2011)

Nejslabší Eastwood, kterého jsem viděla. Zřejmě je to dáno absencí charismatu u Matta Damona, kdyby místo něj převzal hlavní roli v tomto částečně mozaikovém filmu někdo výraznější a méně unylý, asi by to bylo opět na stoprocentní zážitek. Eastwood si klade zajímavé otázky o životě i o smrti. A dodávám, že si je klade i zajímavým způsobem. (31.01.2012)