Sebevražedný oddíl

Nemohu tvrdit, že by čarodějnice jako z béčkového osmdesátkového fantasy byla tím, co mi v současných komiksových filmech scházelo. Ve skutečnosti jde o zcela zaměnitelného DC zlosyna, který chce zničit svět zkrátka proto, že může. Inovativní už dnes není ani (nechtěné) stvoření zlé Enchantress těmi, kteří by svět měli chránit (čímž je hned zkraje prozrazena pointa filmu – spolupráce s padouchy se vám může vymstít). Zaměnitelná je většina prvků, které Ayer bez ladu a skladu, byť s jistým citem pro rytmus, míchá dohromady. První hodina působí jako zhuštěná rekapitulace desetidílného seriálu – samá expozice, žádný vývoj. Druhá je časoprostorově trochu sevřenější superpadoušskou variací na válečné filmy à la Tucet špinavců a westerny typu Divoké bandy (včetně fatalistického dialogu před finálním střetnutím, ovšem bez podstatnějšího vývoje vztahů mezi postavami nebo schopnosti navzájem spolupracovat). Přestože prolog naznačuje, že protagonisty vyprávění budou Deadshot a Harley, jejich soukromá dramata (vztah k dceři/Jokerovi) vyprávění nepopohánějí, ale pouze zpomalují, neboť mají minimální dopad na směřování děje. Joker, který vypadá jako gotik, jenž vysadil antidepresiva, a vzbuzuje více soucitu než znepokojení, se vždycky jen objeví, napáchá trochu škody a zmizí. Podobně jako navracející se bossové v některých počítačových hrách, jimiž se Ayer zřejmě inspiroval, když za běhu (jak to alespoň působí) vymýšlel a látal zápletku. Kdyby Jokera nebylo, nic se nezmění. Stejně zbytečný a nedomrlý je celý film, který si sice hláškujícími postavami, našlapaným soundtrackem a mírně psychedelickou vizuální stylizací dokáže získat a udržet vaši pozornost, ale ve výsledku jde jen o dvě hodiny rozptylování hlasitými pestrobarevnými atrakcemi bez vážnějšího zaujetí. 55% (04.08.2016)

Chtělo by to být komiksovou verzí Tuctu špinavců, ale je to spíše jako Ďábelská brigáda. Tedy ta nepokrytá vykrádačka slovutnějšího a lepšího předobrazu, která je ve všem (od motivací až po akci) horší, ale ne zase až tak špatná, aby vás donutila šáhnout po ovladači a přepnout na jiný program, byť si již při sledování uvědomujete, že s náběhem závěrečných titulků se vám to celé vykouří z hlavy a vzpomenete si na to jedině, až to zase bude někdy v televizním programu. A přesně takový je i Sebevražedný oddíl; charakterizace postav s přimhouřením obou očí jednorozměrná (mohutně to zachraňuje obsazení), děj veškerý žádný (a když už, tak plný lapsů a nelogičností), motivace a cíle sotva naznačené, akce stejně tak našlapaná jako zaměnitelná a stylem je to rozlítané jak štos papírů ve vichřici. Jenže to není špatné (především díky první polovině, tempu a výkonům); pouze nedotažené v onom špinavém antihrdinském konceptu a navíc výrazně krácené způsobem, že to bije do očí i laika. Ovšem zdaleka nejvíce tomu ve finále (krom nepovedeného finále) škodí existence animáku Útok na Arkham, který zvládl totéž lépe a s vlastním ksichtem navrch. (04.08.2016)

Najväčšie sklamanie roku, ktoré som ale aj tušil. Zlepenec postáv, kde sa niektoré "hlavné" charaktery dvojnásobia, a scenár, ktorý by som označil za jeden z najprostoduchejších a najprimitívnejších za posledných niekoľko rokov vrámci žánru. Ešte aj tak by to mohol byť priemer vďaka osobným výkonom Smitha a Robbie, keby aspoň technická stránka vytrela zrak, no opak je pravdou. Technické a efektové nápady sú bez inovatívnosti. Neviem, či to bolo rozšírenou verziou, ale niektoré scény vyzerali, ako keby neboli z Áčkovej produkcie... Jednoducho a krátko povedané: Takmer všetko zle, a hlavne: bez duše a vtipu. To ešte zlatý Batman vs Superman, a to už je čo povedať... (19.11.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)

DC vesmír se ještě nestihnul pořádně narodit a už umřel. Dramaturgicky nekompatibilní skupina u Warnerů touží po náročnějším publiku, které ale s výsledkem hledá v cílovce 13 – 17, jemuž bude (vzhledem k výdělkům) pravděpodobně jedno, že děj nedává vůbec smysl, že tým nefunguje jako tým ani jednou a že špulení prdelky není highlightem, za který bych měl postavu velebit. Chci do alternativního vesmíru, kde si to Ayer natočil po svém, o hodinu delší a bez debilního humoru. V mnoha jednotlivostech (přehledná akce, slušná porce temnoty i napětí) se to totiž tváří jako náběh na zásadní komiksovku, kterou ale někdo ve střižně zprasil naprosto obludným způsobem. Nejzajímavější postavou je tak ve finále Killer Croc, chci sólovku. (07.11.2016)