Černobílý svět

Must-see-feel-good movie o rasové problematice vyšší střední třídy USA šedesátých let. Paradoxně nejvíc černobílé je dávkování emocí, které je místy přílis zjednodušené a na efekt - rozuměj naprostá většina bílých jsou povrchní šmejdi a naprostá většina černých jsou hodní a vzorní pracanti. Pokud se ale přehlédne tento tvůrcovský neduh škatulkování a šablonovaní postav jinak zajímavého příběhu, dostane divák řadu scén s ohromnou paletou emocí, které umí chytnout za srdce a patřičně dojmout. Intenzivní divácký zážitek, stimulující oscarovka s hvězdnými herci a zaslouženě pozitivními ohlasy. (29.11.2022)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Film ma nezaujal. Osobne nechápem, že je film tak vysoko a kto ho tak prehodnotil. Asi som práve preto čakal niečo prevratné, čo tu ešte nebolo, ale nestalo sa. Na film som sa tešil z dvoch dôvodov. Prvým bola Emma Stone a druhým, že sa dej odohráva na prelome 50.tych a 60.tych rokov minulého storočia. Čo sa týka Emmy Stone, tak ma po vizuálnej stránke vôbec nepriťahovala, pretože ju samozrejme naschvál urobili škaredou fiflenou. Celkovo bolo vo filme asi 20 žien a asi dvaja muži. Tento film radím určite do kategórie, ktorá je výlučne len pre ženské publikum. Je to vlastne o písaní knihy, ktorá poukazuje v 60.tych rokoch na diskrimináciu čiernej rasy a pár čiernych slúžiek rozpráva práve o tom, ako nepekne sa k nim ich biele majiteľky chovali. Pre mňa des a utrpenie pri pozeraní. (16.02.2015)

Lepší telenovela, která prostřednictvím řady odlehčených epizod (ani jedna scéna nedává naplno zakusit, jak vážná situace na jihu byla) přiživuje mýtus o progresivní mladé generaci, jež ze Spojených států udělala v 60. letech lepší zemi. Příběh s velkým srdíčkem je napěchován v hermetické bublině zprostředkovávající uvězněným figurkám soudobý socio-politický kontext pouze televizí a rádiem. Film odmítá vzít na vědomí, co se dělo v reálném světě, stejně jako bílé paničky svým služebným odmítaly přiznat status plnoprávných lidských bytostí. V popírání existence fuj fuj věcí je ještě důslednější než podobně zjednodušená Precious, oproti které The Help pro jistotu nabízí sympatickou bílou hrdinku k identifikaci. Těší mne snaha natočit ženský film, byť melodramatický jen momenty, ne celkovou strukturou, a respektuji potřebu očistné podívané, jež ponižující porážku mění v hrdé vítězství, ale přijmout zploštění závažného historického tématu na skoro rodinnou zábavu s veškerou ideovou zvráceností koncentrovanou do jediné ultra-mrchy, mi přijde vrcholně konformistické. 55% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Baxt, Tanner (26.01.2012)

Jednou to přijít muselo, a přišlo to s The Help. Prostě už mě unavují všechna ta jednoúčelová dramata, ždímající z diváků za pomocí slz herců a hrozitánsky dojemné hudby slané potoky. Tiché, rádobyvýmluvné a šokující scény, dojemné kamerové nálety... myslel jsem si, že to ještě nějaký rok zkousnu! Tento snímek zachraňuje poslední půlhodina, kdy znamenitě funguje zejména vtip a vážně myšlené dramatické vyústění, jinak je to vcelku průměrná story o dobrých a špatných lidech s několika působivými hereckými (Chastain, Howard!) výkony. (31.01.2012)