Pěna dní

Akoby surreálna adaptácia realistického románu z druhej polovice 19 storočia. Číra kreativita, dychberúce detaily, skvelé ručné efekty, masky, kostýmy, výprava, kulisy... jednoducho podmanivé. A tá myš! Akurát druhá tretina sa trochu tiahne a ak by to Gondry prestrihal o 15 minút, filmu by to skôr prospelo, ako ublížilo. 9/10 (13.08.2018)

"Lidé se nemění. Věci se mění." Nikdy nekončí milostný vztah reality s fantazií. Nikde se nespustí tolik imaginativní oddanosti, zasutého myšlenkového prožívání, nevybíravě rozmazlené absurdní dominance vážnosti situací, jako v Gondryho zasněně hravé, odpovědně rozmařile těkavé, ustaraně mrazivě živé Pěně dní. Surrealistický myslitel nazul všednosti krásu "plodu" fantazijního flirtu, postavil ji k otevřeným vrátkům opojného solitéra, nepředstírajícího štěstí zisku i žal ztrát, doufajíce v náročnost ctitelů citu kvalitního vnímání života i snů. (22.06.2016)

,,LIDÉ SE NEMĚNÍ. MĚNÍ SE VĚCI…“ /// Jsem zmaten. Neuvěřitelný! Tolik animace, tolik abstraktních a absurdních nápadů! Ovšem – každá zábava má svý meze…Ne že by mně myš dělající bubliny nebavila (pistolkou vole…bublifuk…, kde to žiješ?), ale když hudba zakulatí rohy pokoje, vím, že jsem ztracen. Ztracen ve fantasii a nápadech, kterejm nemůžu rozumět. Něco je vtipný, něco by vtipný bejt mohlo, první hoďka je krásně optimistická (kromě těch několika mrtvejch) a ona podivnost není příběhová, ale tím, čím nás obklopuje. Ujetá událost, který jsem dlouho nechtěl dát žádný hodnocení a ty 3* berte s rezervou. Tady bude dobře 1* i 5*. Záleží jen na tom, jak moc dokážete propadnout obdivu zvláštního vidění světa. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej napsal v roce 1947 Boris Vian, jsem nečetl. 2.) Zajímám se o hopsatrot, pianocktailista stojí vedle v místnosti a miluju molitor. 3.) Thx za titule ,,IkE_Blaster“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (02.11.2013)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

V hlavní roli imaginace. Pěna dní mi ve své první polovině vykouzlila ve tváři hned několikero úsměvů, protože něco tak pohádkově snového a bezelstného aby dnes člověk pohledával přes inzerát. Dovolím si tvrdit, že právě pro tu bezstarostnou a rozpustile magickou první polovinu, na mě těžce jak leknín na plicích zapůsobila i ta druhá - ta smutná. Melancholie v ní tekla proudem, příval nápadů neustal (pouze se ustřídmil) a na závěje smutku by jeden potřeboval lopatu. Abych jen nechválil, právě druhá polovina se Gondrimu sem tam maličko vypřáhla z jinak pevnou rukou vedeného postroje alegorického vozu. Ale jen občas a nikdy nijak výrazně. Navíc - jak už jsem zmínil - jsem se jako divák mohl vždy opřít o první polovinu a můj vztah k postavám, příběhu i filmu samotnému, který bezpečně ustavila. (20.08.2016)