Stav věcí

Slabé čtyři hvězdy, protože filmu chybí temporytmus a lepší rozložení jednotlivých sekvencí. Je sice vidět, že má Wenders film promyšlený a ví, co říká a co chce říct, včetně konce ve stylu "padouch, nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina". Ale třeba to natáčení sci-fi filmu Ti, kteří přežili v úvodu zabere minimum času vzhledem k velmi dlouhé portugalské sekvenci, a poslední třetina filmu v Los Angeles je taky nesouměrná s tou portugalskou, meditativní. A to se ta portugalská ještě dělí na sekvence v hotelu, a pak v Lisabonu. Přitom ve všech těch částech se prolínají podobné motivy a témata o kontrastech, černé a bílé, oddechových příbězích amerických filmařů (předem nalinkovaných) vs. evropských nejednoznačných a ne vždy příběhových, v menší míře dojde i na sexuální témata, náboženské otázky, "rozklad" společnosti a smrt. Vše do sebe zapadá, vše se prolíná, ale přece jen ta hotelová část ubíjí, protože není moc o čem hrát, a někdy mi to už přišlo jako mlácení prázdné slámy. Navíc v jednu chvíli režisér popře sám sebe a do doposud skoro po minutách vyprávěných strastí herců a štábu uvízlých v hotelu na pobřeží vsune zrychlenou smyčku jednoho dne a noci. Psychologicky asi nejlépe napsaná a ztvárněná je postava kameramana - tam si Samuel Fuller vystačí s pár gesty, drobnými detaily a je z toho velmi životná a pochopitelná postava. Což se moc nedá říct o některých dalších postavách, které létají takříkajíc v luftě. Docela by mě zajímalo, jestli film původně natočili v americké verzi, protože v té německé dialogy nejdou postavám do pusy, a dost možná to má i jinou atmosféru nebo vyznění. A popravdě, české podtitulky občas u německé verze sem tam něco nepřekládaly. Celkově hodně zajíců, spousta myšlenek k zamyšlení, ale celkově mám pocit, že se Wenders teprve hledal, zkoušel, co film snese, jak co prezentovat, ale špatný ten film rozhodně není. Jen prostě taková juvenilie se všemi klady i zápory. (20.02.2020)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu. (11.03.2009)

Vyznání lásky evropské filmařině i poctivá režisérská sebekritika a jasné ohrazení se proti hollywoodským praktikám. Kupa malých příběhů, traumat a skrytých tajemství, které vyplouvají na povrch nejvíce právě během nedobrovolné natáčecí přestávky. Osamělý hotel jako místo rozvijení i řešení nejrůznějších existenciálních problémů celého filmařského osazenstva. (01.09.2005)

Filmařina, její sociologie a její dějiny - a hlavně hranice mezi Evropou a USA, jež ani v nejmenším není nepřekročitelná. A Wenders ji překračuje hned na několika rovinách. Především na formální úrovni, která se štěpí po atlantické linii do dvou odlišných filmařských kontinentů: první polovina v typicky evropsky pomalém, dušezpytném tempu, atmosféra pocitů místo sledu příběhu, zatímco americká anabáze ve formě odhalování tajemství, takřka detektivního stopařství, hry bouchaček a kamery nabízí esenci (i když spíše artovější) amerického filmu. Proto je třeba nevnímat náčrt charakteru postav první půle za nepovedený - on neměl být úplný, protože ani první část filmu není úplná bez své druhé polovičky. Druhá polovička, drahá polovička - Wendersovská láska k USA je zde patrná, je jen fascinující, jak ji v 80. letech ještě dokázal korigovat onou evropskou filmařskou artovou formou, něco, co později již nedokáže. /// Sociologická rovina je zjevná - Wenders sám, Robert Kramer jako spoluscénárista a herec filmu, sám režisér původem americký, nakonec v Evropě tvořící, Sam Fuller (u kterého Evropana hrál ještě Američana?). Rovina dějin filmu v kontextu euro-americké kinematografie je zjevná, nejen díky nespočtu narážek na klasické filmy. /// Když tedy postavy diskutují dvě rozdílná umělecká pojetí filmu, je nutno mít na paměti, že jde o metafikci dokonale uchopenou Wendersem a aplikovanou na celý film. (11.11.2015)