Ida

Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% (12.01.2015)

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] (19.07.2014)

Kurwa mać! Mocna, głęboka i zajebista historia... On ten film sice je o budoucí jeptišce několik dní před slibem, ale příběh její tety, bývalé bolševické prokurátorky, která poslala na smrt několik nepřátel národa i strany (o tom to ale není!), je mnohem zajímavější a silnější. Podle mého je film spíše o ní než o Idě. Líbil se mi ten kontrast jeptišky, která je před složením slibu vyslána do světa a požitkářské sebevědomé ženy, vysoce postavené v lidovém Polsku. Obě však spojuje jedna lidská rodinná tragédie. Líbilo se mi, že právě tetička nebyla představována hned s vypáleným znamením zločince. Že není divákovi předhazována jako ta zlá bolševička, ale její příběh je zobrazen tak, jak ve své době ležel a běžel. Se všemi jeho klady i zápory, radostnými i smutnými událostmi. Nebyl překroucen, stigmatizován, jen odvyprávěn. Postavy dobře napsané i odehrané, byť se asi nešlo vyhnout jisté stylizaci a charakterizaci. Líbilo se mi celkové retro zpracování, velmi příjemné a působivé. Parádní kamera a hudba. Jazzová kapela super. Šmouhou trochu je ne zrovna nečekaný konec, ono to ale asi jinak prostě skončit nemohlo. Obecně ale velmi milé překvapení a skvělý zážitek. (29.09.2016)

Pokud se režisér či kameraman učil od Bély Tarra (nemá to nic společného s retro stylem 50.let), potom dobře udělal. Skvěle vybrané odstíny šedého klínu, co "políčko" filmu, to nádherná černobílá kompozičně vyvážená "fotografie" - až už se člověku nechce dělat vlastní fotky! Příběh nenáročný, ale mimořádně scénicky vyvážený. Někdy stačí prožít si jeden den někoho, kdo tak žije celý život... A pak? Oknem na ulici a dveřmi do kláštera! (19.10.2014)

Mám rád dobré filmy. Někdy i ty, když je v tom cosi zvláštního. Domy potažené špinavou šedí. Jako černobílé foto na obyčejném papíru. Děj plný protikladů jak když vejdete do vymrzlé místnosti. Ida Lebenstein, navenek stojí na rozcestí. Obhajuje svůj vlastní život a pojímá Boha jako sílu. Ilustruje svoje myšlenky. "A potom? A potom?" Může to svést k domněnce, že se tu jaksi k životu v klášteře straní. Čistě teoreticky si kladu tedy logické otázky. Měl by být život v v religiózním smyslu smysluplnější? Nebo jiný život bez mystického zasnoubení je tak nějak menší? Ostatně bez zajímavosti není ani život bezcílné rudé Vandy ve vší opuštěnosti, která si tu vyjasňuje hloubku své viny. Faktem zůstává, že to není snadný film. Nelze však pominout, že to má skvělou dramatickou stavbu, která především svým výrazem bourá zaběhané filmové postupy. (04.01.2015)