Smrt krásných srnců

Dobrý výtvarný styl a lokace plus Hrušínský opět v dobré roli. Ale jinak mě film moc nebral. Heřmánkův otec rodiny je podivně napsaná postava. Postelová dobrodružství střídají jeho scény odpovědného otce, nemluvě o podivné romanci k šéfově ženě... A kam se pak poděje Jirka Krampol? Dva bratři prostě odjedou do koncentráku a to je konec filmu? Jak dopadli? Jak dopadl zbytek rodiny? Bída. (21.09.2008)

Takřka smrt (krásných srnců rukou) obchodního cestujícího.. Kachyňa bez zbytečného patosu dovedně naservíroval humor i drama v přesně odměřeném množství a k tomu vynikající Heřmánek, jakožto dobrá střední, co se snaží skolit těžkou váhu v podobě plíživého nacismu. Pro Nicolase Cage zůstává tristní zjištění, že německý ovčák Holan umí hrát očima líp než on.. (08.02.2010)

Ze dvou třetin lehce poetická a místy značně rozšafná komedie s hlavní postavou nezdolného optimisty, z jedné třetiny o poznání vážnější a smutnější drama. Karel Heřmánek jednoznačně podává životní výkon. Z těch prvních dvou třetin čiší kouzelná atmosféra, z té třetí třetiny mrazí. Kachyňovi se skutečně velmi umně podařilo spojit více povídek v jeden kvalitní celek. Právem jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších českých filmů osmdesátých let. (29.05.2014)

Pozoruhodný byl způsob, kterým Ota Pavel dospěl ze sportovního novináře slibných reportážních próz (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) nejprve k beletrizaci životních osudů vrcholových sportovců (SYN CELEROVÉHO KRÁLE) a posléze i vlastního života. To však bohužel v době, kdy se začal uzavírat tragický příběh jeho života mezi lékařskou ordinací a občanskou existencí. Poetické vidění světa, vlastní tomuto mistru pera, beze zbytku - nikoliv poprvé ani naposled ve své skvělé filmografii - ztvárnil Karel Kachyňa. Totéž platí i v tomto případě také o Kachyňovi scénáristovi. Poetický obraz prvorepublikové reality popisovaný na životních osudech rodiny, jejíž postavy nemají daleko k hrabalovským hrdinům, dotváří skvěllé postižení genia loci Poberounčí dnes nazývaného Krajem Oty Pavla. Silné a původní je i vidění protektorátní reality, v němž se kombinuje dětský pohled "zdola" s tím věcným, oproštěným. Kombinace hrůz a zoufalého vzepětí sil u těch, které nepostihla péče nacistického "nového řádu", je dalším rozměrem skvělého díla. Mimořádné jsou i kreace Heřmánkova, Hrušínského a jak se zdá, i přehlížené Marty Vančurové. Myslící divák je tímto obrazem moudré, soudné pošetilosti nadšen a Pavel dnes na pomyslných nebesích desáté Múzy podává ruku svému autorskému druhu. A to přesto, že od premiéry uplynulo "pouze" dvacet let a fous. (01.01.2008)

Bohužel, předloha by si zasloužila mnohem epičtější rozměr, spousta poetických momentů, kterých je v knize nespočet se zde ztrácí, nebo tu nejsou...a to zamrzí...filmu by neškodila o půl hodinky delší stopáž. Snad se v budoucnu dočkáme adaptace, která ve mně vyvolá stejné pocity radosti i smutku jako krásná knížka Oty Pavla. (viděno po přečtení knihy) (06.12.2010)