Tiché místo

Tiché místo je předně nepřiznanou vykradačkou Malermanovy prvotiny V pasti, včetně těhule ve středu dění a intenzivního porodu coby katalyzátoru událostí, jen namísto (ne)viděného se zde pracuje se (ne)slyšeným. Nutno ale podotknout, že vykradačkou výbornou. Johnovi Krasinskému se podařilo vytvořit skvostnou atmosféru, kdy důmyslným střídáním absolutního ticha se zneklidňujícími zvuky produktivně drží diváka v konstantním napětí a díky skvělým hereckým výkonům a Beltramiho melancholické hudby ho rovněž nechává plně prožívat (tichá) traumata svých postav. Celkové tísnivosti, ať už té vnitřní emocionální či oné vnější z neznáma, výrazně napomáhá i rozdělení filmu do tří v podstatě samostatně fungujících segmentů, přičemž každý z nich si udržuje vlastní tempo s postupnou gradací a důrazem na odlišné významy. Zamrzí snad jen to, že Krasinski nezůstal u tíživějšího (diváckého) strachu z neznáma a neviděné hrozby mnohem déle, ale že naopak odhaluje své tvory až příliš brzy. (04.05.2018)

Aj som mal chuť k tomu napísať nejaký pseudo-vtipný komentár, no pri tom množstve príspevkov som si istý, že niekto to už dávno urobil za mňa. Takže sa týmto filmom radšej inšpirujem a svoje vyjadrenie ponechám len v lacnej CGI rovine. Ale podotknem, ako veľmi sa už teším na prequel, sequel, 3D remake a VR reboot tejto precítenej rodinnej inscenácie. (27.06.2018)

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90% (24.04.2018)

Otravné hnidopichy upozorňuji, že tento komentář možná obsahuje přítlačná křídla. Takže, závěr ala Mars útočí to úplně zabil. To mi vážně chtějí tvrdit, že v celé lidské civilizaci, vyznačující se tak širokým spektrem zvuků, nikdy nikoho nenapadlo obrátit zvuk proti útočníkům? A údajně nezničitelný emzák lehne po jedné ráně? A zase jste tam museli rvát ten už vážně opruzující feminismus v té podobě, že otec se sice může hrdinně obětovat, to je dovoleno, ale nedej sufražetka, aby to náhodou byl on, kdo rodinu nakonec ubrání a zachrání. Zkrátka závěr, ano, od toho místa, které zmiňuje kolega DaViD´82, je na hlavu padlý, laciný a otravný. Když něco takového vidím v průměrně blbém filmu, jen nad tím pokrčím rameny, ale když mi to někdo předestře po tak nadějně rozehraném začátku, je to k uzoufání. P. S. Taky jsem si vzpomněl na Znamení, které je lepší právě proto, že konec nezazdí začátek, navíc v něm hrají sympatičtější děti. (04.05.2018)

Rozhodnutím ústřední dvojky pořídit si (řvoucí) dítě do světa, jaký pro ně film vytváří aby fungoval v hrůze a napětí, se toto dílo předemnou naprosto odstřelilo. Ona již úvodní chůze lesem, při které nechají rodiče nejmenší ze svých dětí kráčet bez dozoru za sebou jako poslední, naznačovala, že se zde nebude hrát ani na logiku nejselštějšího rozum. Normálně tyhle nesmysly ve filmech neřeším, ale tady představují klíčové události v ději a jdou naprosto PROTI sofistikovanosti režijního konceptu práce s budováním napětí ze zajímavého nápadu. Bolelo mě snášet hloupost filmu, na který jsem se tak těšil a který mohl (nebo měl) být přesně mým šálkem kávy. (04.10.2018)