Děsivé dědictví

První půlka tak dobrá... a vyústění dost matoucí. Vůbec jsem nevěděl co si mám o Hereditary myslet a přiznám se, že jsem si musel najít dva vysvětlující články. Po jejich přečtení a následném několikadenním přemílání musím jsem si uvědomil, že dlouho ve mě žádný film nezanechal takový silný zážitek. Není to jednoduchá podívaná, ale rozhodně je ojedinělá. (02.09.2018)

Prva hodina je fantasticka. Komorna, civilna, napinava a hlavne emocne zdrvujuca. Toni Collete tu dostala zivotnu rolu a vobec by som sa necudoval potencialnemu oscarovi. Problem je vsak trochu v tom, ze je to prilis vyhrotene a rezijne to nie obcas uplne dokonale. Takze sa miestami neubranite nechcenemu pochechtavaniu. Najma v poslednom akte, ktory uz je bezna (aj ked kvalitna) zanrova zalezitost. Ta prilisna doslovnost to bohuzial dost zhadzuje. V kazdom pripade ide o velmi vydareny pocin, ktory ma celkom slusnu sancu sa stat buducou klasikou. Dlho sa vsak zdalo, ze pojde o skutocne jednu zo spiciek zanru, ktora obstoji vedla takych veci ako Rosemarys baby alebo Siesty zmysel. V tejto podobe je to lepsie Wanovka 8/10 (20.06.2018)

Nejtěžší žánr ze všech se opět hlásí, tentokrát v podobě Děsivého dědictví. Tento horror je celovečerním debutem režiséra a scénáristy Ariho Astera a já mám pocit, že talent v něm je. Sice mu je teprve 32 let, je ale vidět, že má pevnou režísérskou ruku a ví co chce na plátně předvést. Jakmile jsem ale po recenzích adorující horror roku čekal strašnou pecku, zůstal jsem ve výsledku vlastně celkem zklamaný ale pořádně. Děsivé dědictví je sice horror ale ne klasický horror, který si divák pod tímto jménem představí. Chybí jakékoliv litry krve či lekačky a většina strašení vychází z chování postav a jejich vztahů. Ty postavy jsou napříč filmem tak psychicky v prdeli, že jim prostě ujedou nervy a jsou schopní na sebe řvát a nahlas říct co si o sobě myslí. Tento fakt je sice na jednu stranu fajn, na druhou stranu tím ale chybí navázání jakéhokoliv vztahu k postavám. Totiž takhle: Hlavní postavy tvoří čtyřčlenná rodina- matka výtvarnice, otec psychiatr, syn středoškolák a dcera, která je tak trošku jinde. Nejlépe ztvárněnou postavou je přitom matka v podání Toni Collette, která se několika scénami prořve. Na druhou stranu i když jde sice o starostlivou matku, občas se dá až žasnout nad tím jak se jako matka chová. Dá se dostatečně tvrdit, že na své vlastní děti vlastně kašle a jakmile začne jít do tuhého začne se najednou projevovat. Trpí však přitom psychickými záchvaty a divák si s ní těžko rozumí. Pak je tu otec v podání Gabriely Byrneho, který je sice výrazně sympatičtější, zato ale ne dost výrazný. Syn v podání Alexe Wollfa je na tom asi nejlíp, jelikož Wolff v několika scénách předvede, že na to má a především scéna kdy se zraní do krve je hrozně silná. A pak je tu ta malá, podivná dcera v podání Milly Shapiro, která je- zvláštní, děs nahánějící a velice iritující postava. Ten film je zvláštní, ale pořád řemeslně dostatečně zvládnutý. Navíc film postupným směřováním více řádí páku a i když je to co se na plátně občas objeví už opravdu moc, film vlastně perfektně utíká. Především konec kde vše do sebe zapadne (tedy skoro vše,pořád mi dvě věci po shlédnutí filmu nesedí) je na takové úrovní šílenosti, že si řeknete, že musel přijít z hlavy šílence... nebo génia. Občas sice objeví scény, které jsme mohli vidět i jinde, jsou ale natočeny tak zajímavým, neokoukaným způsobem, že vlastně také nenudí. Kamera je fajn, hudba pěkně duní.... po všech těch stránkách vlastně dobrý. Ty postavy jsou ale opravdu nesympatické a pořád jde o film, který je sice oukey ale myslím, že na to aby dokázal diváka udržet v sedačce na více shlédnutí, je prostě těžce uchopitelný a navíc především ke konci opravdu WTF. Pořád jsem se ale bavil, herecké výkony byli povedené (i přesto, že ty postavy jsou téměř nevýrazné) a hudba skvěle funguje do horroru. Horror roku sice z tohohle filmu není, je ale vidět, že horror zase uchopil někdo s jiným pohledem.... a nenudí se na to dívat. (20.07.2018)

(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD] (17.10.2021)

Horor pro lehce náročnějšího diváka, kterému nevadí plíživější tempo a absence žánrových klíšé a lekaček, a naopak docení více rozpytvávající dialogy a inovativní způsob vyprávění jinak tradičního hororového příběhu. Minimalistický, téměř neustále přítomný znepokojující soundtrack. Originální vizuální hrátky se zasazením postav do prostoru se symbolicky sureálným pojetím dějiště hrůzy (domek, makety). Ne úplně mainstreamová žánrovka s hloubkou plnohodnotného psychologického rodinného dramatu a rouchem dlooouho utajovaného tajemství. Akorát jeho odhalení mne nerozsekalo až tak, jak jsem po tom všem čekal. (18.07.2018)