Coldplay: A Head Full of Dreams

Dokument sleduje britskou formaci Coldplay od doby, která předcházela okamžikům, než skupina jako taková vznikla. Režisér Mat Whitecross je se členy Coldplay od úplných začátků; studoval s nimi na škole a bavilo ho filmování. A tak prostě točil, aniž by měl tušení, že při tom mapuje cestu jedné z nejznámějších a nejuznávanějších kapel světa. Snímek je složen ze soukromých i veřejných záběrů, letitých i současných, které dosud nemohli fanoušci nikde spatřit. I přes četná bilancování a poněkud hlubší obsah film neztrácí švih a rozhodně nenudí. Dvouhodinová stopáž nahlíží na slavnou britskou popovou čtveřici jako na obyčejnou partu dobrých kamarádů, kteří se potkali v roce 1996 na kolejích při studiu univerzity. (15.02.2019)

Z dramatického hlediska docela potíž, že je příběh téhle kapely (tak, jak je zde prezentován) naprosto nekonfliktní a přímočará cesta - pak zní divně, jak se furt mluví o překonávání překážek. Přesto střižené dost zručně, aby to vypadalo, že Coldplay je pomalu lék na rakovinu a jejich existence je nejúžasnější a nejvíc ohromující věc, jaká se kdy udála. Nemyslím to nějak zle - tyhle dokumenty jsou vždycky přehnaná reklama a sebeoslava a tenhle to dělá adekvátně. (20.12.2018)

Hodne barviček, hodně srdíček a lásky a "jsme kamarádi a potřebujeme jeden druhého, protože jinak bysme tu nebyli". Pár vtipných archivních záběrů ze samého začátku kapely. Coldplay jsem přestala poslouchat zhruba po Viva la Vida, od té doby s nimi mám jeden zásadní problém: působí na mě jako "jsme velká stadiónová kapela, která lidstvu předává zásadní message". Film je roztomilý, ale bezzubý, a jako proč je po titulkách ještě další asi čtvrt hodiny filmu, to mi hlava nepobrala. (15.11.2018)

Takhle nějak má vypadat hudební dokument, bez ohledu na to, jestli se vám ta daná kapela líbí nebo ne. S Coldplay to mám tak, že jejich indie začátky, řekněme první dvě desky, mě celkem braly (i když si vždycky radši pustím třeba Travis), ale někdy od X&Y to šlo směrem dolů (až na pár jednotlivých písniček), kdy poslední dvě desky řadím někam k produkci Džastina Bíbra nebo Rijány (tedy shit). Ono vůbec mám s Coldplay ten problém, že jsem je vždycky bral jako takovou kapelu pro gymnazisty (no spíš pro gymnazistky), a tudíž si já, jakožto working class hero, radši pustím svoje cunts Oasis nebo Petea Dohertyho. Na druhou stranu jim nelze brát ten fakt, že jsou, spolu s Muse a U2, momentálně asi nejlepší koncertní skupinou (přestože mě všechna ta duhová světla, všechny ty ohňostroje nebo konfety hrozně serou, dobrá kapela se bez toho lehce obejde a soustředí pozornost jen na svoji hudbu... ale proti gustu...). A Chris Martin je přesně ten pohodovej týpek, kterýho byste chtěli mít za kámoše. Čtvrtá hvězda v hodnocení speciálně pro Noela Gallaghera a jeho pětisekundové učinkování v tomto zajímavém, barevném, rozjuchaném a vůbec hodně Coldplay dokumentu. (18.01.2019)

Asi jsem i pod vlivem zdejšího nadprůměrného hodnocení čekal něco víc než sluníčkový dokument pro skalní fanoušky. Můj hudební (ne)vkus se s produkcí této kapely nikde neprotnul, takže jen další hudební dokument z mnoha (50%). Nahoru zaokrouhluji snad jen díky unikátní příležitosti, že takovýto dokument mohl autor průběžně natáčet 20 let, tedy ještě od doby, kdy kapela ani neexistovala. Sice nikdy nepochopím, proč ČT musí „vylepšovat“ dabingem i hudební dokumenty, ale její verze z roku 2022 obsahuje i perly typu „indická chlapecká kapela“, což měl být zřejmě ekvivalent původního „indie boy band“. (11.01.2023)