Vlak dětství a naděje

Mne by zajímalo, jestli si někdo ráčil všimnout, jak je Vlak dětství příšerně uřvanej a hysterickej. V podstatě permanentně se tam řve. Řvou všichni a když zrvona neřvou, mluví alespoň zvýšeným hlasem. Přecházejícím do řvaní. A když se někdo směje, nesměje se normálně, směje se hystericky. Je to seriál, v němž exaltovanost plynule přechází do hysterie a hysterie plynule přechází do řvaní. Pustit si šest hodin týhle palby v kuse, nejspíš by to mělo už diagnostikovatelný psychický následky. Dávkování po dílech je ale ještě jakž takž skousnutelný. Jenže... ve chvíli, kdy celkem milou Žanetku vystřídá protivná Brodská, ztrácí se pro mě jakýkoli důvod tuhle uřvanost dál sledovat. (07.08.2014)

"Že se nestydíte, přijít si sem v týhle době ověšená šmukama, jako nějakej Zulukafr!" a "Tejko mi dělej přednášku o historickým stolařství!" a dotřetice "To je štráchů, pro trochu vody..." Sepp byl démon zla. Ale zároveň byl sexy přitažlivý chlap. A ona se koukla. Podívala se, jestli je mrtvý. Lepší náhrobek mít nebude. Skončili většinou jako materiál pro mediky, naložení ve formaldehidu. Ještě x let po válce. Sepp ale bude navvždy ležet v tom dívčím pohledu. "Pippi." Srabe! (24.11.2009)

V detstve som to miloval. Dnes to pozerám a je to trocha smiešne. Chápem, že Kachyňa chcel všetko priblížiť detskému divákovi a preto sa mu veľa vecí zredukovalo na vysvetľovaciu ilustratívnosť. Čo však zostáva silné sú hudba, herecké obsadenie a voiceover už dospelej hrdinky, ktorý s veľkou empatiou komentuje vojnové udalosti. A Růžičková tu padáva životný výkon. Jej replika Na tragickej život jsem já pes! ma vie ešte stále dojať. (06.08.2012)

Seriály vyžadují řád a pravidelnost v zábavě - a to mně vždycky chybělo. Přesto jsem za život viděl už tři. Inspektora Leclerca (v rodinném kruhu, to mi bylo asi deset), Ságu rodu Forsytů (předmět diskuzí ve škole, bylo mi asi šestnáct) a nyní tuto ságu Karla Kachyni. - A teď se chystám už jen na Alexanderplatz.... Kachyňův způsob vyprávění mi byl (jako drtivé většině Čechů) vždycky blízký. Líčení událostí "kolem obou odsunů" je filosoficky přijatelné: navíc z něj správně vyplývá, že kdyby k odsunu Němců z Republiky nedošlo, vypadalo by území Čech po roce 1990 podobně jako za Protektorátu (ostatně i teď se k němu dost blíží)... V polovině jako by vypravování ztrácelo trochu dech, ale při brněnských překotných osvobozovacích událostech ho znovu nabere. (22.01.2016)

Nic ty se neboj, dcero moje. Na tragickej život jsem já pes. ... To je kapitální békovina. Dalo by se říci, že legendární nebo kultovní hlášky české seriálové tvorby. Šest hodinových epizod stačí k tomu, aby dobře vylíčily dobu před okupací, během 2. světové války a po jejím skončení na území Československa. Vše je navíc líčeno z pohledu hlavní postavy, zprvu malé a posléze dospívající dívky, což dodává celé problematice našeho protektorátu jiný pohled. Nejdojemnější na celém seriálu je postava a pojetí Anny Urbanové, ženy s velkým tělem, ale zejména obrovským srdcem, v ztvárnění Heleny Růžičkové, která tu exceluje, podobně jako Stanislav Zindulka. Potěší i herci v ostatních rolích, např. Žaneta Fuchsová coby malá Věrka či Tereza Brodská jako starší Věrka, Ivan Vyskočil a další. Zejména však - opakuji se - vztah Anny Urbanové k nevlastní dceři je natolik silně a emotivně vylíčen, že automaticky zvyšuje celkový dojem ze seriálu, který pro mě nabral obrátky až od nástupu Heleny Růžičkové na scénu a popravdě jsem se těšil na každou její pasáž. Dávám lepší 4*. (13.10.2017)