Jeremiah Johnson

Jeremiah Johnson není jenom film o jednom z amerických mýtů, je to film o tom, jak moderní mýty a legendy vznikají, že mají obvykle reálný základ, který je možná zajímavější než to, co z něj na konci vyrobí popkultura. Sledujeme postavu osamělého muže, který se bez zkušeností, ale s velkým odhodláním, vydává v polovině 19. století na stále ještě divoký americký Západ a postupně se stává tvrdým zkušeným zálesákem, jedním z průkopníků bílé civilizace. Zároveň se stává pro své okolí hrdinou a hlavní postavou vyprávění od táborových ohňů. Dnes můžeme v Johnsonovi vidět prototyp opravdového muže, takoví už dnes nejsou, protože není dostatek divočiny, samoty a odhodlání snášet hlad, zimu a absenci moderní medicíny. Snímek zároveň zajímavým způsobem popisuje vztah bílého lovce a původních indiánských obyvatel. Po dlouhé desítky let americké westerny podávaly obraz krutých divochů, kteří brání pokroku moderní civilizace a nejpodlejším způsobem ohrožují křesťanské osadníky. Od 70. let pak postupně tenhle obraz vystřídal pocit multikulturního studu, který naopak líčí Indiány jako oběť bezohlednosti a hrabivosti rozpínavé bílé civilizace. V Polockově filmu jsou tyhle ideologické pohledy potlačené, režisér je zkrátka líčí jako logický konflikt dvou odlišných civilizací, kdy ani jedna z nich nepředstavuje nějaké zlo nebo dobro podle dnešního hodnotového žebříčku. Obě strany se zkrátka snažily hájit své zájmy a jednat podle svých tradic a zkušeností. Zvítězila logicky ta, která byla přizpůsobivější, dynamičtější a technologicky vyspělejší. Polock svůj film natočil jako pomalu plynoucí baladu, kde dává naplno vyniknout krásám amerických hor a vzdává hold chlapskému přátelství, kdy setkání dvou lovců v divočině se obejde bez přehnaných emocí a jen s nejstručnějšími proslovy, ze kterých je ale cítit velká vzájemná úcta. Redford svého trapera zahrál s obvyklou profesionalitou a režisér náležitě využil jeho sympatický vzhled. Nevím, jestli přesně odpovídá Polockův pohled realitě Skalistých hor oné doby, ale přinejmenším divoký Západ tak vypadat mohl. Celkový dojem: 90 %. (05.08.2011)

Balada o šťastném Jeremiáši, poutníku na cestě kterou si zvolil, horalu, kterému vál dobrý vítr, legenda o muži, který zapoměl na všechny strasti a nikdy nezemřel... . . . Sydneymu Pollackovi se díky minimalistickému přístupu podařilo bez zbytečných žánrových klišé navodit skvělou atmosféru filmu a netradičně tak zpodobnit fatální osudovost cest prvních osadníků na Daleký Západ... To vše umocněno úžasnými záběry na dodnes uchované ostrovy panenské přírody, jaká tehdy ještě pokrývala širé pláně a hory Ameriky. Vskutku podmanivý zážitek pro filmové labužníky napříč žánry... - - - - - (Poprvé viděno 31.7.2011 /v původním znění s č. titulky, bohužel však s ignorantským českotelevizáckým ořezem obrazu na formát 4:3/ na >antiwesternovém prostoru< , hodnocení 952., komentář zde jako pětaosmdesátý - 31.7.2011) (31.07.2011)

Cesta, kterou jdeš, je ta, kterou sis zvolil. Čekáním na další den, jen ztrácíš ten dnešní. Nečekal jsem nic, dostal jsem vše. Příběh tak jasný a čistý, jak horský potok. Psaním nějakého delšího komentáře bych jen tento potok zašpinil. Podívejte se sami! Jsou příběhy, které se vypráví mlčením. Útěk do divočiny pro dospělé. (12.04.2012)

Úsporná, rozvážná, osudová - a trochu melancholická balada, která vypráví o zrodu legendy. Klasický western připomíná jen velice vzdáleně - je prostým příběhem muže, který odešel do hor. Uprostřed divoké a drsné přírody chtěl ctít jejich pravidla i zvyky všech, kteří tam žili ... potíž je v tom, že pouhé dobré úmysly mnohdy nestačí. S filosofií snímku se nemůžu až tak úplně ztotožnit - alespoň ne ve všech ohledech ... ale to neznamená, že ji neuznávám. Musím respektovat její nestrannost, neboť střet dvou civilizací je VŽDYCKY komplikovaný - a obyčejně s sebou přináší nepřátelství, k němuž mají obě strany oprávněné důvody. (07.11.2012)

Niektorých divákov môže odradiť nedostatok priamočiareho deja, epizodické scény a opakujúci sa charakter filmu alebo dlhé úseky ticha, no práve z týchto vecí si film berie svoju silu. JJ si príde na svoje v tých malých chvíľach ticha, v Johnsonových tichých stretnutiach s indiánmi, v nemilosrdných pustinách skalnatých hôr, ktoré tak dobre odrážajú psychológiu postáv blúdiacich v ich tieni, v jemných, srdečných interakciách, ktoré Johnson má. Napríklad s indiánkou, ktorú považoval za manželku, a chlapcom ktorý nerozprával, ktorého považoval za syna. Počas celého filmu sa medzi touto zvláštnou rodinou nevysloví takmer ani slovo, no spôsob, akým sa učia prekonávať bariéry, ktoré ich oddeľujú, je krásny dojemný pohľad. 8/10 (18.09.2022)