Sedmero krkavců

Premiéra na Štědrý den byla slušným trestem pro usměvavé děti u rozsvíceného stromečku. Klasik Ráža vlastně natočil tuhle pohádku už podruhé, nechal se tentokrát unést svojí druhou osobností která preferuje drsný středověk a hnus, což skvěle demonstruje na dementních ustrašených poddaných, zvrácených praktikách incestu-chtivé Chýlkové a odpudivém Chrtovi (Boris se zjevně dobře bavil). Problém ale je jednak přetažená stopáž, film se šíleně vleče při cestách Bohdanky (ale aspoň se našla minirole pro režisérova oblíbence Martina Růžka) a prostě nemá tu správnou šťávu. Není to v rozpočtu, ale prostě je to trochu nuda kromě pár zábavných momentů. (10.12.2009)

Když už jste „poproseni“ pohlídat malé caparty (kteří mimochodem nejsou vaši vlastní) – tož co s nimi…Horůrek si s nimi pustit nemůžete – no tak musíte vytáhnout a oprášit nějaké ty pohádky a tak jsem po hodně dlouhé době viděl tento český kousek – který má kupodivu hodně nízké hodnocení. Přitom to zas až tak špatné podání Sedmero krkavců není. Chýlková a Boris Rösner byli správně „záporácky“ pošahaní, sem tam to mělo i zajímavou atmosféru a samozřejmě nesmí chybět šťastný konec… (05.11.2018)

V téhle adaptaci bohužel není pořádně komu fandit, většina postav je nesympatických. Matka Hlaváčová  je učiněná mrzoutka, přísná, nesoucitná, neustále se staví do role oběti a obviňuje ostatní z toho, čím se nejvíc proviňuje sama ("všichni myslíte jenom na sebe, na cizí bolest nemyslíte"). Pak tu máme prince Dlouhého, který nedělá nic jiného, než že v jednom kuse civí na krkavce na okně, a jeho sestru Chýlkovou, co nesnese, když ji cokoliv/kdokoliv připraví o jeho pozornost. Nelze si nevšimnout toho erotického nádechu jejich vztahu (jak slizce se ona lísá k princi, stejně tak potom poskok Chrt k ní...), to se mi zdá do pohádky krajně nevhodné. Za ještě méně vhodné považuju, aby se v pohádce pro děti krvavě vraždilo dýkou... to už je příliš. Vlastně dost pochybuju o tom, že by se nějakému dítěti tahle pohádka mohla líbit. (Pro koho ale potom je?) Navíc se velká část děje odehrává v zámku bůhvíproč plném babizen, nuzáků, otrhanců a ztracených existencí s pokřivenou postavou i charakterem. Dále mi nesedl varhanní doprovod, podivoval jsem se nad nelogičnostmi v ději (Chrt pronásleduje prince na koni pěšky) i v hlavách protagonistů (princ křičí na němou: "Tak promluv přece, prosím tě!") nebo nad nepravděpodobnými dialogy (Bohdanka: "Zradila jsi mě, vodo, zradila!" - Voda: "Jak chceš..." – to se opakuje asi desetkrát). O čtvrtstoletí dříve natočil stejný režisér tuto pohádku jako studiový televizní film, a ačkoliv ani to není žádná zvláštní podívaná, stojí v mých očích o dost výš (tehdy ovšem Bohdanka neměla rodiče, nýbrž chůvu, zato byl naživu král). "Zabili jste chléb!" (29.08.2023)

Naprostý protiklad tupě rozjuchaným výplodům, co nám jsou dnes předkládány za pohádky. V tomto Rážově pojetí jde o temný drsný příběh s téměř hororovými scénami, stavy na hranici šílenství a přitom s velkou dávkou poetiky mimo jiné díky jako obvykle úchvatné Hapkově hudbě. Zlo je tu opravdu zlé a nikoli neschopné, ale naopak téměř všemocné a v boji s ním, jako i se strašnou kletbou svých bratrů, nestačí hrdince jen líbezný úsměv, naopak musí jít ve svém odhodlání až na krev. (19.06.2015)

Když jsem byla malá, ráda jsem se bála. Tuto hororovou pohádku jsem viděla ve věku 6-ti let, kdy děti čekají od pohádek, že je budou uspávat a zanechalo to ve mně následky. Pohádka byla adrenalinový zážitek – celou dobu jsem se choulila v křesle a děsila se zvrácené Chýlkové (získala si mě zpátky až když jsem o něco později viděla Přítelkyni z domu smutku), která obcovala s Chrtem (úžasný Rösner, ten mě děsí pořád). Ale nemohla jsem od toho odtrhnou oči :-) Od té doby potřebuju pravidelnou dávku hrůzy... (28.01.2008)