Lítost

Hlavní hrdina snímku Evalda Schorma se řídí heslem "Člověk není to, co je, ale to, co si o něm lidi myslí." A takovým stylem vychovává i svého syna. Hraje Rudolf Hrušínský a jeho syn Jan. Bohatě stačí sledovat jen je a od obrazovky neodtrhnete oči. Navíc se přidává i Vlasta Chramostová, která hraje Rudlovu přítelkyni, podobně jako panu Kopfrkinglovi hrála ženu. Námět a scénář Jiří Hubač. Zážitek dokonalý. (30.11.2018)

Jan Hrušínský měl v úvodu filmu tak krásně telecí výraz, že jsem si myslela, jestli si náhodou něco nešlehnul. Ten výraz se po celou dobu filmu moc neměnil. Přidal k němu ještě náměsíčnost za bílého dne. Tatínek jiné představy o životě než jeho šestnáctiletý synek. Oba dva ale hledali uplatnění. U nás na základce byla taky jedna povedená partička. Hráli podobnou hru, jen s tím rozdílem, že vbíhali před rozjetá auta. Kdo vběhl blíž byl borec. Až se pak jednou stalo, že auto nestačilo zabrzdit. Byla z toho aféra jako Brno. Bylo moc příjemné v jedné scéně vidět ještě stále fungující restauraci Terasy Barrandov. Dnes už bohužel můžou na svou tehdejší slavu jenom vzpomínat, protože je z nich ruina pro bezdomáče. S věčně svítící žárovkou uvnitř. (05.10.2016)

Hrušínský nejst. tady hraje velmi podobnou postavu jako o rok dříve ve vynikající Šotolově a Bělkově Bellevue. Ovšem Hubačovy texty jsou trochu jako špatní herci - přehrávají. A z Schormovy režie jsem vždy - s vyjímkou tvorby z let 68-69 - bezradný. To nic nemění na tom, že vás ve svém průběhu tento film přenese přes několik vrcholných momentů. U každého diváka budou asi jiné, u některých dokonce probíhají celou stopáží; ani u mě nevyšel umělecký záměr naplano a jestli je pro Schorma jeho součástí mnohost a různost resonancí jednoduchého tématu, pak jeho tvorbě začínám rozumět. Jednu z hlavních kvalit díla vystihl svým komentářem Trucker: "Naprosto nudná záležitost složená výhradně z prázdných keců o ničem. Celým "dějem" je jen změna lokací, kde se ty zbytečné rozhovory odehrávají." (17.04.2017)

Asi jen málokdo to nezažil. To rodičovské kázání, mentorování, vnucování a zakazování. Čím lépe míněné, tím více otravnější.Tatínek v podání Rudolfa Hrušínského to tady předvádí tak mistrně, až mě dostal do kolen. A oba s Vlastou Chramostovou skvěle zahráli ten přechod, či spíše přetvářku, z truchlivého rozpoložení k rozjásanému dechovkovému juchání na společném vystoupení. Pozorovat, jak se mění výraz Járy Zárubeckého, který při své exhibici pozoruje naslouchajícího syna a my z něho čteme, co se právě děje, i když nemáme synka právě v zorném poli, to je taky lahůdka. To, že má kluka rád a opravdu mu na něm záleží, je z otcova jednání rozhodně cítit, jen dává tu lásku najevo poněkud nešťastným způsobem. Ale závěr pro mě vyznívá tak, že je lepší snažit se udělat aspoň něco, i když blbě, než mávnout rukou a zůstat lhostejným, jak tomu asi bylo u rodičů ostatních trotlujících kluků. (20.12.2014)

Jméno Jiří Hubač mě magnetizuje a tak jsem si kousek s jeho scénářem nemohla nechat ujít. Jde tu o příběh otce, který se snaží přivést syna ovlivněného partou, co si z nedostatku jiné zábavy pouští plyn, k rozumu. Argumentuje však neštastně tak, že odezvou mu je jen synovo pohrdání. "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní". Skřípot v komunikaci, nelze však přehlédnout otcovu snahu a lásku. Nádhera i díky týmu Hrušínských. (25.09.2005)