1492: Dobytí ráje

Pompézní Scotty ve formě. Možná až příliš poučné a natáhlé, ale zatraceně působivé. Depardieu byl než se stal Obelixem celkem sympaťák a statečně nese na bedrech celý film. Čekal jsem, že 1492 bude soustředit hlavně na onu zničující plavbu, ale ta se jen lehce naťukne a zbytek se nese v nečekaném duchu "Kryštof začíná budovat civilizaci". Vangelisova hudba není taková bomba (možná mi ji Hůlka zkazil) jak se proklamovalo. Celkově ale spokojenost. Nový svět je katastrofa. (09.08.2014)

Ten film je veľmi povrchný. Určitá snaha o presahy kultúr je síce naznačená ale tak po americky, úsmevne. Na to o akú tému ide, je príbeh podaný celkom šablónovito. A bez výraznejšej snahy o presahy. Aspoň v kontexte súčasnej doby. Myslím si, že takýto film bol v dobe svojho vzniku viac ako dostačujúci. Ale moc pitvať to nechcem. Pozerá sa na to dobre. Neustále sa tam niečo deje. Oceňujem, že sa to dotýka viacerých aspektov Kolumbovho života. Niektoré scény stretu medzi domorodcami a kolonizátormi sú pekne krvavé. A má to skvelú výpravu, parádneho Gerarda a atmosférického Vangelisa. Koniec hodnotím celkom pozitívne. Čakal som podstatne horšiu vec. A hoci to má pre mňa množstvo chýb, užil som si to. A som rád, že som to videl. Preto tá štvrtá, hoci trošku neistá, hviezda. (09.11.2021)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

Kvůli tomuhle filmu bych snad obětoval i návštěvu kina, protože ačkoliv koukám na filmy zásadně doma a výhradně sám, tak na tomhle bych si chtěl smlsnout na plátně. Opravdu fenomenální podívaná s velkolepou hudbou a fantastickou výpravou a také kamerou činí tento film skutečnou lahůdkou. Snímku by možná prospěla kratší stopáž, ale i tak jsem byl mile potěšen. (25.07.2010)

1492: Dobytí ráje, aneb sen, který se hrubě nezdařil. Ostatně už sám název napovídá, jakým směrem se příběh bude vyvíjet. Kolumbus utíká ze starého světa, aby nalezl svůj ráj, který v konečném důsledku naplní veškerým zlem, kterým jeho bývalý svět oplýval. Honbou za bohatstvím, politikou a násilím. Asi nejexplicitněji symetričnosti mezi dvěma světy znázorňují popravy. Zpočátku filmu se Kolumbus zděšeně dívá na lámání vazu „čarodějnic“ španělskou inkvizicí, jen aby ke konci filmu bděl nad podobně příšernou exekucí zrádců z vlastních řad. Svým způsobem se proto jedná o film existenciální (pojednávající o nemožnosti útěku sama před sebou), ale i dobrodružný (protože není možné zavírat oči (a uši), před takhle dechberoucí podívanou). Scottovi se tudíž povedla velmi zajímavá a vzácná kombinace, na jednu stranu diváka oslňuje, na stranu druhou mu umožňuje jít i do hloubky. (28.08.2016)