Režie:
Luis BuñuelKamera:
Edmond RichardHrají:
Fernando Rey, Paul Frankeur, Delphine Seyrig, Bulle Ogier, Stéphane Audran, Jean-Pierre Cassel, Milena Vukotic, Claude Piéplu, Michel Piccoli (více)Obsahy(2)
Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde – a události, které jej maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále.
Na základě této groteskní zápletky Buñuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Směšnotrapná společenská faux pas v nejvážnějších situacích umocňují satirický náboj filmu. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů – komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Buñuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu, vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes.
(oficiální text distributora)
Videa (7)
Recenze (191)
No, dobre. To by mohol byť celý môj komentár k druhému Bunuelovmu filmu (po Kráske dňa), ktorý som si pozrel v rozpätí niekoľkých dní. A opäť iba uznanie, nič viac. Je to dobre nakrútené, posolstvá sú väčšinou zrozumiteľné, ale film ma nechal úplne chladným a spokojnosť som pocítil iba pri záverečných titulkoch. ()
Bunuelův "nejdiváčtější" film o tom, jak je někdy těžký najít restauraci, v který by se dalo v klidu najíst, o tom, že terorismus byl už tehdy v kursu, o tom, že sny jsou stejně reálné jako je realita snová, o tom, že lidi se v životě fakt hodně našlapou aniž by kdy došli k nějakému cíli a o tom, že vše je jen hra, i když to hra neni...a o spoustě dalších věcí...tento film mám velmi rád, ostatně jako téměř vše od Mistra Mistrů....miluju jeho velký nadhled a humor, je to my blood type, exactly. ()
sympaticky zajímavý film plný nudných míjejících se snobů (zajímavý X nudných :)), melancholických poručíků, kteří jen tak mimochodem ve společnosti vyprávějí své tragické sny, podivných teroristicko-mafiánských eskapád a ukázek lidské tuposti a egocentrismu. vše dovedeno ad absurdum ke konci ve známém stylu - měl jsem sen že můj přítel měl sen... 88 procent co je tady je asi moc, ale osmička k tomu padne jako zadek na hrnec, vytvořit z tak na první pohled nudné látky tak zajímavý film - bravo pane B.! 8/10 ()
Buñuel byl řízek. Na vpravdě nenápadném prostoru rozehrál nenápadnou ale komplikovanou story, ve které bych já nevymyslel vůbec nic. Buñuel do ní však nasadil tak ujeté scénky a postavy, že mi nezbývalo, než se jen s tupým úsměvem dívat, co na mě přichystá dál a čas od času, jako bonbónek, si nachystal i geniální vtip a sem tam náboženskou narážku, jakoby tam byly jenom pro mě. A hádejte, kdo je tu vrah? ()
Nenápadný půvab buržoazie zůstává z hlediska filmového surrealismu nedostižnou ukázkou toho, jak efektivně se dá tento umělecký (snový a podvědomí osvobozující) směr ve filmovém vyprávění využít. Luis Buňuel má oproti jiným filmařům, kteří točí v surrealistickém duchu, jednu velkou přednost, a tou je závažnost společenského sdělení jeho snímků. Nenápadný půvab buržoazie je na první pohled salonní konverzací, kterou však právě snová struktura vyprávění (realita x sen x sen ve snu) posouvá do fáze neobyčejně fascinujícího díla, které od doby svého vzniku (1972) vůbec nezestárlo a stále v sobě přechovává aktuální celospolečenská témata, mravními nešvary počínaje a buržoazními přežitky konče. Značně rozvolněná stavba scénáře, na němž Buňuel spolupracoval s legendárním Jeanem-Claudem Carrierem, podporuje humornou, téměř groteskní složku filmu. Buňuelův významný cit pro společenské podobenství, kvalita hereckých výkonů v čele s Fernandem Reyem v roli velvyslance Rafaela, a obrazová pospolitost dělají z Nenápadného půvabu buržoazie možná vůbec nejlepší "surrealistický film" všech dob. Na rozdíl od jiných totiž Buňuel umí se surrealismem zacházet tak, aby zbytečně neodtrhával pozornost od ústředního tématu a zároveň zůstal nedílnou součástí vyprávění. ()
Galerie (80)
Zajímavosti (13)
- Ve filmu nezazní žádná hudba. (/Pablo)
- Název filmu je čistě náhodný a surrealistický, stejně jako jsou například Andaluský pes (1929), Zlatý věk (1930) či Anděl zkázy (1962). Buñuel a Carriere se rozhodli hledat titul v poslední den natáčení - ve stejný den, kdy shodou okolností zemřel de Gaulle. Film se měl nejdříve jmenovat Pryč s Leninem neboli Panna v hřebčinci, poté Šarm buržoazie, definitivní podobu pak ustanovilo přidání náhodně vybraného adjektiva discret čili nenápadný. (ČSFD)
- Úvodná scéna vychádzala zo skutočnej príhody producenta Serga Silbermana, ktorú spomínal pri rozhovoroch s tvorcami. Stalo sa mu, že v deň, kedy pozval na večeru hostí, to zabudol povedať manželke, tak ako zabudol aj na to, že v rovnaký deň má večerať mimo domu. (Georgei)
Reklama