It Might Get Loud
Obsahy(1)
Po Inconvenient Truth prichádza režisér Davis Guggenheim s ďalším, pre zmenu hudobným dokumentom. V ňom sa stretli a spolu si zahrali Jimmy Page, The Edge a Jack White ako traja legendárni gitaristi, reprezentujúci tri generácie a tri odlišné štýly, ktorými nemalou mierou obohatili svet hudby. (Filmárik)
Videa (1)
Recenze (52)
Pro fanoušky zúčastněných hudebníků tohle musí být paráda, protože setkání tří generací je rozhodně zajímavé. O něco zajímavější i proto, že za tři roky od vydání filmu se The White Stripes rozpadli. Skvěle zde hrají kytary, hudba zde zaznívá parádní, ale přesto mě dokument nedokázal dostat, ohromit. Jasně, kdyby tam byl někdo z Beatles, jsem odvařený. ()
Tohle tema a tihle tri hudebnici by si zaslouzili lepsi dokument. Informacni hodnota je velmi nizka, coz by ani nevadilo, kdyby reziser neskakal od certa k dablu a i to malo rozmelnil. Nakonec to zachranuje Jack White, ktery je tak zajimava osobnost, ze by snad bylo lepsi, kdyby zustali Edge a Page doma. ()
Hned jsem si sundal ze skříně kytaru a zahrál zjednodušenou verzi Ramble On. Znělo to skoro jako od Page, samozřejmě:) Tohle povídání a hraní dvou Britů a jednoho Američana mi vyloženě sedlo. Nejsem tak nadšenej Jackem Whitem jako současná hudební scéna (objevil se mimo jiné v Jarmuschově kafe a cigára nebo ve Scorseseho Shine a Light s RS), ale musím uznat, že je to zajímavej chlápek s mile konzervativním názorem na hudbu (jak má někdo rád starého Roberta Johnsona, je můj člověk). Jeho hudba ve mě ovšem extázy nevyvolává a radši než jeho kytarově-bubenické duo White Stripes mám ostrou dvojku Dresden Dolls. Chvíle kdy jsem se radostí zavrtěl ovšem přišly - staré záběry na Zeppelin, společné, sice rozpačité, ale působivé, hraní účinkující trojice ve studiu, U2 na stadionu. Pozvaní muzikanti k sobě vlastně moc nepasujou, ale nevadí. Všichni tři jsou zajímaví, všichni výborní muzikanti a všichni pohovořili o tom, co je ovlivnovalo a jak se hudebně vyvíjeli. Moc jsem si to užil. ()
Některé filmy nepotřebují žádný komentář, no i tak to zkusím: Když se vám v hudebním dokumentu sejdou vaši dva nejoblíbenější hudebníci a navíc spolu začnou i jamovat, tak si jen spokojeností blaženě vrníte. Ano The Edge a Jackie White jsou prostě neuvěřitelní, týpci, co muziku dýchají, snídají, obědvají i večeří, zkrátka co jí skutečně prožívají, jeden inovátor a hledač nových postupů a technologií, druhý zpátečník, co ohlodává muziku až na kost a chce se jí dostat zatraceně pod kůži. Kluci, co muziku neumějí jen hrát, ale i o ní poutavě vyprávět. Sakra, jak já bych chtěl být hlavním kytaristou v nějaké rockové kapele, protože říkejte si co chcete, ale není to frontman, nýbrž kytarista, kdo je prostě nejvíc cool :-) Dokument, který u mě čeká nejedna repríza. Jo a abych nezapomněl- Jimmy Page taky není špatnej :-)) ()
Tak pro začátek musím souhlasit s ostatními v tom, že obsadit zrovna Edge vedle Jimmyho Page a Jacka Whita, jako třetího legendárního kytaristu nebyl zrovna nejšťastnější nápad. U2 mám moc ráda a Edge je hodně slušný kytarista, který za ta léta dost ovlivnil zvuk své kapely o mnohé inovátorské efekty, jenže brilantnosti ostatních dvou hráčů zkrátka nedosahuje. Je sice hezké, jak si tam hraje s těmi hudebními mašinkami, jenže pak je střih na další scénu, na živelného Jacka, tak ponořeného do své hry, jako kdyby chtěl muziku co nejvíce obnažit, dostat se jí až na dřeň, o virtuozitě Jimmyho Page ani nemluvě. A Edgeho proslov o lese plném stromů, bla bla bla, tomu taky dvakrát nepřidal. Dokument jsem si pustila hlavně kvůli Whiteovi, který tady také nejvíc vyniká. Jeho názory, osobnost, muzika, to vše je prostě zajímavé a originální. Netvrdím, že je snímek bez chybičky, kritické postřehy už tady vyslovili jiní, ale je to o něčem co miluju, proto je mé hodnocení tentokrát hodně subjektivní a téměř nekritické, což říkám s hlavou hrdě vztyčenou. Tohle si rozhodně ještě pustím a ne jen jednou. ()
Reklama