Diktátor

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Chaplin je génius a spolu s Hitchcockem pro mě patří mezi nejgeniálnější a nejvšestrannější tvůrce černobílé éry. Oba dva mistři svého žánru a oba se svými díly nesmazatelně zapsali do filmových dějin. Oni je totiž vytvářeli. Chaplin musel mít tehdy pěkné "koule", když si troufl natočit takový film, zatímco svět stál na pokraji nejničivějšího válečný konfliktu, jaký kdy lidstvo potkal. On si prostě z celé Třetí říše udělal frašku a ještě to divákům naservíroval na zlatém podnosem s patřičnou elegancí a důvtipem. Zároveň je až děsivé a zarážející, s jakou neuvěřitelnou přesností předběhl dobu. Nemohl však ani tušit, kam až to celé vlastně povede a jak vysoké budou skutečné oběti. Jeho proslovy jsou legendární a ten závěrečný je asi jedna z nejzásadnějších řečí v dějinách kinematografie. Chaplin je mistr gagu a jeho ztvárnění "fýrera" je naprosto famózní a podobnost s Hitlerem je, řekla bych, až zarážející. Jestli tento film Hitler skutečně viděl, musel si vzteky vytrhat všechny vlasy na hlavě:) Stejně jako vysocí pohlaváři Třetí říše, kteří zde byli parodováni. "Echte zakta fléten, zí štrecken, Wiener schnitzel mit der sauerkraut!" :D (12.12.2007)

Chaplin byl unikát, který předběhl dobu. Jinak si nedokážu vysvětlit tenhle komediální, psychologický i dojímavý klenot, který si sám zrežíroval, aby v něm zahrál dva ústřední party. Úvodní projev Hynkela, jeho hádka s Napolonim v jídelně, holič pracující v rytmu hudby a na druhé straně závěrečná řeč. A všechno z toho na hranici dokonalosti, přehranosti i nadčasovosti. A právě k závěrečnému monologu - opravdu o něm dokážete říct, že je patetický? I po tom všem, co vám Chaplin v předcházejících dvou hodinách svým sarkasmem připomněl? (25.03.2006)

Zatímco u Světel velkoměst jsem si grotesku nedokázal vychutnat kvůli prvkům přesládlého melodramatu, Diktátor, drama o těch nejvážnějších věcech, mne bavil díky mistrně zakomponovaným prvkům grotesky. Velká poselství, v čele s tím závěrečným, kdy mizí hranice mezi Chaplinem a jeho postavou, nejsou zazděné fyzickými gagy. Ty zároveň – minimálně v případě Hynkela, zakomplexovaného adepta na psychoanalytické ležení – slouží charakteristice postav. Chaplinův smysl pro slovní humor, v mezititulcích němých filmů přítomný mnohem méně než u Keatona nebo Lloyda, prozrazuje proměnění i ostatních jmen pohlavárů ve slovní hříčky (Herring, Garbitsch, znějící stejně jako „garbage“). Diktátor je velký a důležitý film, nikoliv jen v rámci Chaplinovy kinematografie a jeho význam neskončil s válkou. Určitě se k němu vrátím. Podle aktuálního rozpoložení buď proto, aby mne dojal, anebo pobavil. Apendix: Při vší úctě k Chaplinovi, nejvtipnější byl Jack Oakie jako Napaloni, typ vrcholného politika, na jaké (ne)jsme zvyklí také v Česku. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, berg.12, Pacco, Jordan, sportovec (01.02.2010)

Výborný Chaplin. Jeho dvojrole diktátora a holiče nechala vyniknout dvěma tvářím jeho herectví. Jednak tomu klasicky civilnímu pánovi s buřinkou a pak tomu přehnanému parodickému ztvárnění Hitlera. V této roli se Chaplin doslova vyřádil. Už jsem viděl spousty parodických imitací Hitlera, ale nemohu si vybavit žádnou lepší než tuto Chaplinovskou. Dokonalá protihitlerovská agitace jedním z nejlepších komiků 20. století. Všudypřítomné narážky na události a ústřední postavy Osy jsou vtipné a velmi výstižné. Díky neustálému natáčení dokumentů z této doby, jsou zdejší narážky snadno čitelné i pro současného diváka. Je jasné, že pánům Hitlerovi, Mussolinimu, Goebbelsovi a Göringovi musel celý tento snímek těžce ležet v žaludku. Na jednu stranu to je všechno přehnané, hlavně to utahování si z vůdčích osob Třetí říše, ale na druhou stranu vylíčené události jsou kolikrát až příliš blízko skutečnosti. Například to střídavé pronásledování židů s obdobím klidu podle politických potřeb. Také touha po světovládě a neomezená moc nad osudy lidí v kontrastu s emocionální labilitou, psychickou nevyrovnaností. Možná jen závěrečný mravokárný Chaplinův projev byl až příliš servilní. Nicméně s přihlédnutím k době zcela pochopitelný. 85% (31.01.2011)