Utajený

Jedná se samozřejmě o metafilm. V tomto případě v nevídaně originální podobě (jako ostatně každý Hanekeho film - jsem jeho velkým a nejspíš nekritickým obdivovatelem a jsem mu za to velmi vděčný). __________Za prvé Utajený vyniká absolutní absencí narativní dramatizace, což je pro Hanekeho umělecké vyjádření typické. Narativní struktura zde není prezentována jako lineární vypointované vyprávění, nýbrž ve formě "skládačky", kde všechny díly dohromady dávají kompaktní celek, ale její poslední díl neobsahuje pointu, což je v rámci navyklého způsobu vnímání filmové řeči neobvyklé (a určité množství diváků to poněkud mate: proto některé nechápavé komentáře zde, které obviňují Hanekeho z pseudointelektuálnosti atp. - bohužel). Z toho důvodu je absence dramatizace ne jenom logická, ale vzhledem k takovému přístupu i nutná (ovšem i z hlediska narace "klasičtější" Hanekeho filmy absentují dramatizaci děje - např. nejznámější Pianistka - což diváka buď nudí nebo uvádí v šokující vytržení a mrazení v zádech). I když se v závěru filmu nic převratného nestane, význam filmu a jeho "vyvrcholení" je ukryto jaksi uvnitř. (pozn.: velmi mě pobavil jeden názor zde - nebudu jmenovat -, který podává vysvětlení, že hlavní hrdina je nejspíše schizofrenik, což ovšem v závěru filmu chybí - je nedořečené - aby byl film zajímavější a tajemnější: takové zhůvěřilosti a bezmyšlenkovité závěry plynou ze zkostnatělého přístupu k umění, když si divák myslí, že lehce přišel věci na kloub a prokouknul umělce). __________Za druhé je v Utajeném velmi zajímavá metarovina filmu: ona kazeta, která sleduje jako nějaký objektivní pozorovatel (deus ex machina) život hlavního hrdiny a dává tak divákovi na srozuměnou, že se vlastně jedná o FILM a "živí" lidé jsou pouze protagonisté představení - hry, vytvářené tvůrcem - demiurgem. Resp. film sám na sebe upozorňuje: kazeta je jeho zcizující prvek a svojí existencí proniká do života hlavního hrdiny, kterého tak přímo ovlivňuje a spouští/moderuje zápletku. Samozřejmě, že ona kazeta je jakýsi vstup, průnik řežiséra do filmu (jeho dar seslaný postavám jeho filmu) a Haneke tak předvádí loutkové divadlo - odhaluje podstatu samotného tvůrčího impulzu. Sám sebe umísťuje do děje jako aktivní prvek (filmové božstvo), ne jako pouhý "pasivní" zaznamenavatel skutečnosti, jak se o to pokoušeli neorealisté a iniciátoři manifestu Dogma 95 s cílem dosáhnout lepší věrohodnosti ve zobrazení "života" (což je jen jiná past na diváka, protože to v uměleckém díle ze své podstaty není možné). ___________Takový formální přístup, kdy "tvůrce" sám aktivně vstupuje do díla a ještě to drze přiznává, ostatně není v umění žádné nóvum, neboť stejné hrátky se čtenářem předvádí ve svých mistrovských dílech např. Vladimir Nabokov (mám na mysli zejména Pnin nebo Král, dáma, kluk) nebo u nás např. Daniela Hodrová, či ne příliš známý Jan Křesadlo a Petr Rákos (atd.). Haneke se nachází ve vskutku vybrané společnosti. (28.03.2006)

„To máš pravdu. Nie je to vôbec vtipné.“ Od kontroverzného nemeckého režiséra Michaela Hanekeho som v čase písania týchto riadkov videl iba nudnú PIANISTKU, ktorej cieľovým divákom určite nie som. UTAJENÝ ma však zaujal. Dostal ma už podozrivo podobný Lynchov (starší) LOST HIGHWAY. Kým Lynch sa však v pôsobivo rozbehnutom príbehu (manželský pár je terorizovaný psychopatom, ktorý sleduje 24 hodín ich dom) klasicky „lynchovsky stratil“ v nezmyselných až neznesiteľných halucinogénnych pasážach, Haneke zostáva verný príbehu, scenáru, postavám a dialógom. V preklade, UTAJENÝ má „normálny“ scenár (čo neznamená, že nezostanete vyvalení z konca). Vynikajúce herecké obsadenie (Auteuil a Binocheová) strieda neznesiteľné napätie, hnané až do desivej absurdnosti (jeden záber na „nehybný dom“ je taký dlhý, až som musel skontrolovať, či sa mi neseklo DVD) a šokujúce scény (krk, sliepka). Posledné minúty nechajú znechutených iba tých, ktorí si neprečítali názov. (14.09.2006)

Podobně jako v pozdější mistrovské Bílé stuze zkoumá Haneke především lidskou podstatu, postupným zvyšováním psychického nátlaku se dociluje odhazování společenských masek, což očišťuje nánosy kultury až na samu dřeň zvířecího v nás. Vítězí pudy a elementární emoce, agrese maskuje strach a podvědomí přebírá vládu nad člověkem a žene ho do krajnosti. Podstata zbavená nánosu ,,superega", toho kulturního v nás, to je modelově především dítě. Haneke pak logicky musí pracovat především s dětskými hrdiny, v Bílé stuze tak přebírají rozhodující podíl a jsou hybateli děje a meritem věci, v Utajeném je důležitá ona dětská fáze běhu života člověka, která determinuje později prožívané. Jistě zajímavý je filosofický rozměr hry s divákem, z principu samého samozřejmě zcela pochopitelný, ale dle mého diváckého cítění trochu nadbytečný prvek, ten statický záběr na dům mi už byl až protivný. Hanekemu coby režisérovi i scénáristovi rozhodně nelze upřít originalitu, na ten podprahový pocit neklidu by si mohl téměř nechat udělat copyright, stále dokola narušuje klasickou strukturu vyprávění a záměrně znejisťuje i diváka. Hlavně ale mluví o skutečně zásadních věcech. ,,Vina se zapomíná snadněji než ponížení." (26.03.2012)

90% ako vyšitých. Mrazivé, úderné. Haneke dokonale ovláda prácu s divákom a presne vie, kedy pribrzdiť a kedy šokovať. Tak trochu mi to pripomenulo Lyncha - nejde ani tak o príbeh ako o pocity, ktoré film vyvoláva. Zápletka je nadhodená a je a divákovi, čo s ňou urobí... A aby som nezabudol, Juliette bola, samozrejme, skvelá... (13.03.2007)

Michael Haneke na sebe upozornil několika dobrými filmy. A tak napadlo Francouze aby pozvedl jejich pokleslou filmovou školu. Kde jsou ty časy, kdy Francie točila dobré filmy, tak dobré, že byly vyhledávané a bavili i poučovali. Francouzská kinematografie ale už dávno je vzadu, a stačí užít slov A.Delona: "Jsem rád, že jsem zažil dobu, kdy mě a lidi kolem filmování bavilo, zatímco dneska už to beru, že film je." K podstatě tématu tohoto filmu: proč by se měl někdo třást strachy, že o něm někdo něco ví? A ten co něco ví, tak není určitě tak důsledný, aby toho věděl hodně, protože jeden čloěvk se o druhého zajímá tak málo, že většina lidí nezná ani sebe samé. A když je většina lidí tak líná poznat sám sebe v různých možnostech, které život poskytuje, nabízí, tak proto raději jen koukají na špatné filmy. Tenhle se dá ale jednou vidět. Někdo to zvládne i víckrát, protože nemá paměť, takže zase to vidí po čase jako novinku. A někteří filmaři a televizní pracovníci to ví, a tak toho využívají... (10.04.2011)