Audience

Havlova Audience je jednoduchá hra, se složitým problémem. Jde spíš o situační komedii, plnou tragických skutečností, která je v podstatě založená na sládkově monologu, do kterého Vaněk jen přizvukuje. Musím velmi ocenit herecký výkon Pavla Landovského, protože zahrál sládka tak perfektně, že jsem úplně zapomněla na to, že je to pan herec, a soustředila jsem se pouze na perfektně zahranou postavu. Navíc se mi líbilo jak celý příběh vypadal jedním způsobem, a skončil druhým. Průběh to má sice veselý, a místama i velmi vtipný (I když si úplně nepotrpím na princip "opakovaný vtip začíná být vtipem") ale konec je velmi smutný, a pro aktéry deprimující. Pravá hořko-sladkost, která Vás zdánlivě vtipným způsobem rozesmutní. (20.01.2012)

Audience je asi jedna z nejméně vypovídajících her Václava Havla. Nezazní v ní totiž až tolik o tehdejší společnosti. Sládek si sice stěžuje, že musí na Vaňka něco psát, ale správně podotýká, že v marasmu zůstává on a musí mu čelit ať se mu to líbí či ne. Série rozhovorů se pak točí víceméně pořád o tomtéž a na rozdíl od jiných her nedochází k tak masivní kritice poměrů. Oba herci hráli docela dobře. Josef Abrhám dokonce několikrát musel skrývat úsměv, což se mu ale povětšinou nepovedlo, protože Lanďák improvizoval. Jenže právě Abrhám neměl zase až tolik textu, většinou musel spíše reagovat na to, co sládek vypustí. A tady je právě jeho genialita, kdy dokáže z minima herectví vytáhnout maximum. (21.12.2021)

Zajímavá vzpomínka na začátek 90. let a překotné lezení do zadku Václava Havla. Hra, stejně jako všechny tyhle aktovky nasraně napsané v kotelně na koleni, je poměrně dost absurdní a celkem mimo realitu. Lanďák je výbornej, a je fakt škoda, že jeho talent byl u filmu prakticky na 20 let utnut. Z Abrháma jsem měl pocit, že pokaždé, kdy se směje do rukávu, tak to nuceně dělá jen proto, aby se stal miláčkem publika a ospravedlnil před Landovským své vydatné normalizační angažmá (nemůžu uvěřit tomu, že takto protřelý herec by se na scéně odboural tolikrát za večer). (29.08.2011)

Pivo je dobrá tekutina, ale je smutné, že v dobách "velkého soudruha" se na jeho výrobě museli nuceně manuálně podílet i někteří vzdělaní zástupci české inteligence (i když jim ruce neupadli, že?) :-) Totalitní režim totiž nepotřebuje k podrobení intelektuály. Mozky se totiž snáze vymývají prostému pracujícímu lidu, kterému ke štěstí stačí pouze žvanec jídla a to pivo. A nepřizpůsobivý intelektuál tedy musí být umlčen. Např. potlačením jeho sebevědomí a prací ve skladech pivovarů či ve špinavých kotelnách nebo s lopatou v ruce. V prostředí hrubých a vulgárních dělníků (rozuměj "našich hrdých a poctivých pracujících") bude ideologii velkého soudruha "taková škodná" (rozuměj "oportunistický živel") škodit nejméně. Absurditu té doby máte možnost poznat a pochopit (především vy mladí, kteří jste tu dobu nikdy nepoznali) právě v tomto tragikomickém snímku Jiřího Menzela. Tohle opravdu není běžná komedie v pravém slova smyslu. Střet inteligence s hloupostí a vulgaritou byl v tomto snímku vyjádřen velmi názorně, sugestivně a hlavně surově tragikomicky. Kdo nezažil, nedokáže posoudit tu tehdejší absurditu, ale může o té době leccos pochopit. (23.04.2009)

Vděčný a věčný střet dvou nesourodých lidí (zde intelektuál v konfrontaci s  profesně nadřízeným a "dozorujícím" ožralou s funkcí) jehož úspěch přisuzuji neznalosti obyčejného diváka dramatům Ionesca, Becketta a dalších a především postavě nekriticky přijímaného autora. Dvě hvězdičky za všechny herce a třetí za nostalgii s jakou na dobu, kdy jsem záznam poprvé shlédl, vzpomínám. (27.03.2024)