Režie:
Olga SommerováScénář:
Olga SommerováKamera:
Jakub SommerHrají:
Máňa LavičkováObsahy(1)
Portrét zlodějky Máni, k jejímž osudům se Olga Sommerová vrátila. V roce 1992 natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života strávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života.
"Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi," říká režisérka Olga Sommerová.
Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí.
V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let.
Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla.
Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Po prvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Po deseti letech ji už rodina definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit.
Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví.
Při amnestii v roce 2013 jsme Máňu mohli vidět ve zpravodajství ČT. Opět ji pustili a ona se chce okamžitě vrátit zpět, protože mimo vězení už neumí žít...
(oficiální text distributora)
Recenze (22)
Neviděl jsem bohužel první díl, který by určitě v mnohém mohl pomoci rozlušťit podstatu postavu Máňi. Ale i tak, v druhém dílu mi chybí alespoň krátká retrospektiva, 54minut sledujeme citové výlevy, úlevy, návaly skepse a depresivních nálad, ale v zásadě se krom toho, že do práce nikdy nepůjde a raději než-li žebrat si něco ukradne se toho příliš mnoho nedozvíme. Téměř hodinu pozorovat tuto postavu, která je psychycky na dně a neví co s životem a nevědět nějaké hlubší souvislosti - je poněkuď k ničemu. ()
„To je moja osudová. Tú mi vždy hrali na súde.“ Napísal by som, že s Máňou je sranda, ale ono je to samozrejme vlastne veľmi drsný časozberný dokument o jednom uveriteľnom, ale možno práve o to temnejšom osude jednotlivca. Zároveň je to dokonalý obraz doby a to nielen vizuálne („úžasne“ ošarpané postkomunistické budovy), ale tiež „myšlienkovo“ (myslím si, že dnes by sa súdy určite v prvom rade zaoberali tým, či Máňa netrpí duševnou poruchou, či sa recidivistkou nestala práve kvôli tomu, že jej včas nebola poskytnutá odborná psychiatrická pomoc a namiesto toho ju radšej šupli do bežnej basy). Objavuje sa častý fenomén recidivistov, t.j. v pobyte za mrežami vidia systém, logiku a zmysel a teda nejeden raz, či už vedome alebo podvedome, robia všetko pre to, aby sa vrátili. Nepozeralo sa to ľahko, vlastne sa to pozeralo príšerne, ale je dobre, že vznikajú aj takéto dokumenty. ()
Olga podle mě našla v Máně trefu do černého a "perfektní" postavu pro dokument. To rozhodně platí pro původní krátký dokument. Když se ale k Máně vrací po deseti letech, brzy vám, a stejně tak to potom i došlo samotné Sommerové, dojde, že Máňa je a navždycky i bude v neustále se opakujícím kolotoči, ze kterého prostě vystoupit nechce, anebo nedokáže (chvílemi to vypadá tak, chvílemi onak), což samotný dokument po chvíli degraduje v takový malý kolovrátek. Podle mě by řešením bylo, zkrátit ho na nějakou půl hodinu a prostě jen ukázat, že Máňa je furt stejná, jen má trochu jiné brýle a zuby, ale že je furt tam, kde byla. Takhle člověk pořád čeká na nějaký zvrat, na to, že Máně něco dojde, ale to bohužel dřív dojde divákovi, že se ničeho nedočká. 6/10 ()
Spíš než dojemná, je tato storka jedné čórky smutná. Jak tenká je hranice mezi exhibicionismem a upřímností. Máňa je jen jedna z mnoha a jsem rád, že Olga Sommerová to dokáže připomenout s neskrývaným soucitem. Jen mám trošku pocit, jestli se Olga příliš nepasuje do role mesiáše a vykupitele. Ale to nechť posoudí sama Sommerová, ostatně udržet si u tohoto příběhu odstup je nadlidský výkon. Ale myslím, že Helena Třeštíková si s podobným tématem vyrovnala mnohem lépe a po svém. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (2)
- Ve 48. minutě jde několikrát zahlédnout mikrofon. (Duoscop)
Pozor spoiler. Skutečnost : Když před deseti lety natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života ztrávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým poté měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. To bylo v té době normální. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života. Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi. Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí. V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let. Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla. Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Poprvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Dnes jí je třiatřicet. Rodina už ji definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit. Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví. Natáčelo se ve vazbě v Českých Budějovicích. propuštění Máni z pardubické věznice, cesta vlakem do Prahy cesta z Prahy do Českých Budějovic (nádražní hospoda a park, kde Máňa pobývala a přespávala v krátkých obdobích svobody) cesta do Chlumu u Křemže, kde bydlí Mánina rodina cesta do Českého Krumlova, Mánina rodiště soudní přelíčení s Máňou u Krajského soudu v Českých Budějovicích natáčení ve vazební cele v Ruzyni propuštění z pardubické věznice, setkání s Máninou neopětovanou láskou, Mirkem Šimčíkem cesta do Českého Krumlova, návštěva sociální pracovnice a Úřadu práce.Vynikající dokument za 5*. () (méně) (více)