Tchyně

Ponurý příběh o mezilidských vztazích. 1) Zajímavě napsaný příběh od 43leté Markéty Zinnerové je zinscenován přiměřeně době a mravům. 2) Štíhlý 29letý Vladislav Beneš (mladý manžel Petr) je k sežrání přitažlivý, ale ani jeho alternativa v podobě 26letého Miroslava Vladyky nevypadá zle. Rozdal bych si to s oběma a pak je nakopal do zadku za to, co ve svých televizních rolích představují. 3) Dojemná je scénka, kdy Petr leží na kanapi a ve zřejmém rauši poslouchá ve sluchátkách Non stop Michala Davida. (05.01.2017)

Inscenace Tchyně je vcelku dobrá dvouhodinová hra a klidně může být i nadčasová. Co ovšem dokázal první díl, to ten druhý mírně nezvládl. Hlavně postava Vlastimila Brodského nebyla kvalitně rozehrána. Jen se mluví o tom, jaký byl otec despota, přitom se mi spíše jevil jako bručoun. Navíc za chvíli odchází. Úvodní část sice nemá svou gradaci, protože manžel se chová pořád stejně a ta pomyslná poslední kapka k odchodu tedy chybí, ale je více dramatická a dialogově rozvinutější. Dá se to ale pochopit, když ve druhé části už Zdena nebydlí s manželem. Pro mě je neobvyklý trochu postoj Petra, který nejprve syna vídat chce, pak dostává možnost a už ne bez zvláštního vysvětlení. Další pokračování má navíc mnohem větší spád. Jak by zpíval Karel Gott, čas letí jako bláznivý. I tak ale zajímavá podívaná na sympatickou a krásnou Markétu Fišerovou a trochu zvláštní Věru Galatíkovou. (23.02.2020)

Čarovné prstýnky pro dospělé, aneb vztahové drama v socialistických kulisách. Nebylo to špatné a je to vcelku i velmi uvěřitelné. Herci hrají dobře a i když je TV film, dobře se na to kouká. Navíc tento model rodiny má celkem ještě co řící i dnes i když dnes už je spíše trend, že každý bydlí ve svém. Celé je to navíc točeno v takovém tom klasickém nechtěném šedém filtru, který socialistickým filmům dodává navíc takovou jakousi smutnou ponurost až má člověk dojem, že se tam to všerozpínající dusno Husákova půlnočního normalizovaného království tak nějak vkopírovalo. A přitom i tehdejší svět byl barevný stejně jako ten náš dnešní svobodný a někdo při pohledu na tehdejší vybavení bytů může mít dokonce pocit melancholie a návratu do mladých let. * * * * (11.12.2016)

Když psala Markéta Zinnerová scénář pro seriál My všichni školou povinní, psala roli ředitelky Libuše Martínkové "na tělo" Věře Galatíkové. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když odvodím, že i o rok později při psaní scénáře pro tuto hru myslela s titulní rolí opět na stejnou herečku. A není zřejmě náhoda ani to, že se v této inscenaci objevili stejní herci z výše jmenovaného seriálu (M. Vladyka, M. Fišerová). Nezkušený režisér a dobrá scénáristka vytvořili inscenaci chudou na herecké obsazení a výpravu, ale o to více postavenou na hereckých výkonech. A Věra Galatíková v roli tvrdé a nesmlouvavé ženy - to byla její parketa. Vlastimil Brodský v nezvykle záporné roli, ale přesto mu seděla. Jediné, co bych vytknul, je trochu monotónní hudba. Ale já mám prostě pro podobné komornější inscenace slabost. Takže za čtyři. (01.05.2007)

Najväčšou výhodou inscenácie je, že vychádza zo života a do istej miery sa v nej môže nájsť každý, prípadne sa s podobnými problémami stretol vo svojom okolí. Nie všetko sedí, niektoré veci sú preexponované, napríklad panovačnosť manžela, ktorá je ešte aj zle zahraná, alebo primúdrelosť malého chlapca či nevieryhodný útek druhého manžela. Značnú ženskú ruku zasa nezaprie vyznenie inscenácie, v ktorom cítiť letmý feminizmus a to, že všetci chlapi sú takí a takí, všetci sú na vine a ženy majú iba trápenie. Napriek tomu 4 hviezdy s prižmúrením oka, pretože ma osudy postáv zaujali a dve hlavné postavy boli aj dobre obsadené. (13.06.2020)