Angel

Angel má zo začiatku sebavedomia na rozdávanie. Sebavedomie, ktoré hraničí s arogancioiu. Romolu mám rada, ale k jej postave som si hľadala cestu väčšiu časť filmu. Napriek tomu je vývoj Angel (hneď v závese vývoj postavy Esmého) tým najzaujímavejším na filme. Sympatie si získala najmä jej nezlomná vôľa a optimizmus, ktorý hraničil až zo zaslepenosťou. No, bol to jej spôsob vyrovnávania sa s realitou, ktorá pre ňu nikdy nebola tak dôležitá ako jej fantázia. Nečakala som taký vývoj udalostí, tým viac ma potešil. Hudba príjemná, v titulkoch krásne citlivá. Moment s dažďom a dúhou - záchvat smiechu. Silná postava Nory, Neill a Rampling dôstojný pár, pre Fassbendera mám slabosť, takže sa mi páči vždy. Inak pekné (kostýmy), zveličené, farebné ale trochu nezáživné a zdĺhavé. (10.06.2011)

Je život kýč? Něčí ano. A Ozon svým filmem, který je pro něj typičtější, než se příležitostným divákům jeho "realistických" filmů může zdát, vyjevuje, jak se to s kýčovitými lidmi má. Stanovisko * příznačně * není jednoznačné. Za prvé proto, že jednoznačné odpovědi na rozdíl od francouzských filmů lžou, za druhé proto, že Ozonův vztah ke kýči je rozporuplný, jak je zřejmé z jeho stylizovaných produkcí [8 žen, Profesionální manželka, částečně Ricky]. Hlavní hrdinka Angel je čistokrevně nechutná bytost, autenticky odhodlaná k povrchnímu životu v technikolorové lži. Její solipsismus vyplouvá na povrch nejlépe ve vypjatých okamžicích smrti - svou matku sice dramaticky opláče a psa postrádá, ale je-li iluze záplatována nějakou imitací (psův dvojník), zotavuje se překvapivě rychle. Ztráta druhého ji poznamenává až tehdy, byl-li nepostadatelný pro životnost iluze. Neteskní po něm, nýbrž proto, že chybí v záběru. Hned ve druhém plánu za labužnicky vystřiženou cukrkandlovou manýrou, jež nepomíjí snad jediné klišé [líbání v dešti a sbíhání v šatech po schodech, zadní projekce při jízdě kočárem jsou jen příklady nepřetržité ambivalentní hry s proprietami červené knihovny] je samozřejmě zlý výsměch, ale i ještě za ním se rýsují záměrné indicie pochybností, jestli je kýč vždy a opravdu tak zavrženíhodný, jak je dobrým zvykem si namlouvat. Hra, která se mezi vrstvami kýče, ironie a jejího nejistého zpochybňování zakládá baví a školí nejen stran vkusu. Vynikající film. (12.01.2014)

U tohoto filmu obdivuji to, co mu mnoho lidí vyčítá - byl natočen přesně tak, aby zapadl do doby, ve které žila Angel, spisovatelka kýčovitých sladkobolných románů pro ženy. Přesně jako její knihy, i tento film je kýčovitý, díky teatrálním gestům herců, hudbě, barvám, použitým trikům i samotnému příběhu, ale vše záměrně. Někdy se tomu dá zasmát, jindy to nudí. Kromě téhle filmařské výzvy ale film nepřináší vůbec nic. Jediné, co si z celých dvou hodin sledování může divák odnést, je ověření si toho, že oslavovaná celebrita často upadne ještě během svého života v nemilost, zatímco opravdu slavní umělci žili během svého života v bídě a opovržení. Ostatní je jen příběhem jedné ženy - ale proč zrovna její? (25.07.2007)

Angel Deverell (Romola Garai) je mladá dívka, která netouží po ničem jiném než se stát spisovatelkou. I když je její matka přesvědčena, že je Angel úplně odtržená od reálného života, její knihy mají kupodivu výrazný úspěch, a Angel se takřka přes noc stává uznávanou spisovatelkou. Vydělává spoustu peněz, a získává nové přátele - hlavně Noru a jejího bratra Esmého, který se živí jako malíř. Angel se do Esmého zamiluje, a zdá se, že ji štěstí nemůže nic překazit. Ale světová válka i Esmého zálety ji velmi poznamenávají a vyvádějí s jejího naivního idealismu ... Já nevím - když teď o filmu přemýšlím s odstupem několika hodin, přijde mi trochu .. zbytečný. Ně že by byl špatný, to ne - ale i když si to člověk během sledování filmu moc neuvědomuje, je příběh trochu plytký, a divákovi toho moc nedává. Romola Garai je jako Angel docela fajn, i když mi její postava byla krutě nesympatická, ale i to je součást herectví. Potěší i role Sama Neilla... (07.02.2009)

Tak já nevím, buď Ozona před přípravou filmu postihla lobotomie, nebo záblesk geniality. Romantická kýčovitost, která smaží diváka od začátku do konce přehnanými gesty, lyrickou hudbou i vypjatými dialogy, je trumfována režijním vtipem, ať už je to zadní projekce, nebo hra se sytostí barev dle aktuální nálady filmu. Jenže, ať dělám, co dělám, vypadne mi z toho vždy romantický kýč. Pokud se chtěl Ozon vysmát červené knihovně, pak mi to asi měl říci předem a já se mohla výborně bavit. (19.12.2011)