Kámoš

Zvláštní snímek se dvěma svéraznými hlavními postavami, Daniel Bruhl si střihnul docela náročnou roli, jeho Karl je těžký introvert, samotář, snílek, zatímco Vogelův Hans je člověk, jenž je zkrátka "šťastný" a nic moc neřeší. Jejich rodící se přátelství má opravdu některé moc hezké momenty. Kámoš je snímek pro užší publikum, ale nemusel by nudit nikoho. A spočítal někdo, kolikrát Vogel ve filmu zakřičel geil?:-) (27.02.2011)

Kámoš je pohodový německý snímek na pomezí komedie a dramatu. Věci komplikované jako přátelství a láska dále nekomplikuje, nehraje si na nic, čím by být nezvládnul. I když minimálně jednou scénou odkazuje ke Godardově Bandě pro sebe („pojďme minutu mlčet“) a někomu může asociovat také Klub rváčů, je ve svém sdělení mnohem umírněnější. Neprovokuje, nevyzývá k anarchii, díru do světa neudělá, ale dokáže navodit melancholický pocit kapky stékající po okně – a ten je k nezaplacení. 70% (23.09.2010)

Daniel Brühl a Jürgen Vogel v příjemném filmečku o jednom přátelství. Daniel je tady fešák a jeho postava Karla je klidná a introvertní. Jürgen coby ztřeštěný a impulsivní Hans oproti němu působí jako hurikán. Při jízdě tunelem, to vypadalo, že režisér řekl: "Hoši, teď se pořádně vyblbněte.":) Někdy si člověk prostě musí zakřičet. A to ku*va pořádně nahlas!:) Jedna scéna vypadala i na "trojku", ale nakonec zůstalo ze strany Hanse jen u popichování. A Daniel zde mluví i španělsky:) Kámošovi nelze nic vytknout. Je ze života, nesnaží se ničím ohromit, spíše jako by se schovával a dokáže navodit příjemnou náladu, stejně jako lehkou melancholii z pomíjivosti všeho krásného a vzácného. Víc takových filmů. (06.11.2016)

Řídkozubý úsměv Jürgena Vogela by sice přiměl k zoufalému pláči nejednoho dentistu, ale jako kamarád i postava na filmovém plátně je k nezaplacení. Nejenomže vytáhne jednoho ubitého úředníčka ze smrtící letargie, ale jeho blbnutí navodí takový pocit uvolněnosti a radosti, že se divák musí usmívat, i kdyby nechtěl. A to i divák, který je proti německým komediím předem zaujatý na základě předchozích špatných zkušeností. ___ Tohle je milý film o přátelství a o nutnosti neužírat se zbytečně a prostě si zablbnout. ____ Hans (Jürgen Vogel) je z rodu životních básníků, pábitelů, chvastounů a z těch, kteří umějí věci rozhýbat jen svou přítomností. Láska je tady sice taky, ale přátelství mezi oběma různorodými chlapíky ji v tomhle filmu jednoznačně přebíjí jako mnohem silnější a důležitější emoce. /23. 6. 14./ (23.06.2014)

"Co ode mě vlastně chceš?" Také jsem si chvíli tuhle otázku kladla, která tam zazněla až téměř v závěru. Nikdo mě tady nevydíral silnými emotivními scénami, celé to působilo opravdově a nenásilně a evokovalo to pocity, mnohým tak známé. Uletět ze stereotypu všedních dnů ne nějakým bombastickým způsobem, ale například jako Hans s Karlem, jen menšími extravagancemi v autě, jejich jízdou, běháním vedle auta a nebo u Hanse doma se španělštinou a Stellou. Takové ty maličkosti, které se možná někomu už staly a nebo má nějaké podobné chuť uskutečnit. Karel na mě působil trochu chudokrevně a proto mu velmi vhodně vybrali jako "kámoše" Jurgena Vogela v roli Hanse, který byl malinko živější a trochu toho svého já přenesl obrazně na Karla a o tom to celé ve výsledku je. O pochopení a empatii ke svému příteli, protože to může být pro mnohé někdy velmi obtížná záležitost. Stella si mě získala hned na začátku, protože i ona má "svůj" hrníček, tak jako já. Nenápadný, ale o to víc lidský snímek. Kdo vlastně jsi, Sebastiane Schippere? (14.07.2014)