Tokio!

Povídky, v nichž se scifi dotýká reality a přítomnost je už budoucností. Jejich společným označením je Tokio, město, kde již není noc nemožné. Jednotlivé "povídky" mají mírnou gradaci, jsou seřazeny s citem pro míru a katarzi. A také mají mnoho společného: především jsou koncipovány jako "problém a jeho řešení" a vždy se odehrávají ve specifickém prostředí... Gondryho vstup (podle povídky Gabrielly Bellové) je jedním z možných vyústění syndromu "hledání bytu", Caraux uvádí na scénu "nesmrtelného ducha" Nankingu (viz Nankingský masakr z roku 1937) a Joon-ho Bong řeší smírnou cestou "uzdravení" jednoho hikikomoriho a jedné hikikomorky (v době, když už se skoro všichni stali hikikomoriové a pizzu roznáší roboti). Pozn.: U posledního vyprávění jsem se nemohl ubránit myšlence na české hikikomory - babičky, které po desetiletí nevycházejí z domu a čas tráví mezi postelí a televizí, případně v posteli u televize. Na rozdíl od japonských jsou nebezpečné tím (to už jsme na půl cesty u druhého příběhu), že požírají vlastní děti. (24.07.2017)

Druhá a tretia poviedka majú síce odlišný prístup, ale rovnaký problém – spočiatku zaujímavo vyzerajúca látka stráca na zaujímavosti každou ubehnutou minútou. V prípade prvej, Gondryho, poviedky sa časom našťastie mení iba povaha, nie však kvalita a zaujímavá konverzačná dráma sa pretransformuje na trochu bizarný surrealistizmus. A vlastne celé Tokio! bolo omnoho artovejšie, než som čakal, škoda len, že nie každý art dokáže udržať pozornosť po celú dĺžku minutáže. [68%] (25.10.2009)

"Neomagický bizarní surrealismus", který jak kdyby právě vypadl z Murakamiho povídek. Dva Francouzi, jeden Korejec a tolik originality, co se na území o rozloze Tokia vleze. Hned úvodní Gondryho příspěvek nasadí laťku následujícím filmovým povídkám tak vysoko, že se zdá nemožné ji přeskočit. Což se sice následně také potvrdí, ale i tak jsou zbylé dvě povídky rovněž za neochvějných pět hvězd. Byť Merde (takový artový Toxic Avenger) je možná o něco málo delší než by bylo záhodno a Třesoucí se Tokio zase naopak poněkud nedotažené. Ovšem čert to vem, když i ten "film ve filmu" v Gondryho povídce je sám o sobě originálnější a zábavnější než děvetadevadesát procent filmů co se dostanou do naší distribuce. PS: A vůbec to není intošina pro to jedno promile cinefilů, ale naopak film s úžasným záběrem napříč diváctvem. Jen ten záběr je poněkud bizarnější než je zvykem. (27.11.2008)

Motiv odcizení v metropoli zemětřesení, neónů a průhledných deštníků, snad ku prospěchu věci pohledem zvenčí.. Gondry podle americké komiksové předlohy o tom, že jakýkoliv kus nábytku je užitečnější, než budižkničemu. Surrealismus dřevěných nohou zajímavý, jinak ale příliš ředěné saké a ta vlhkost z režisérových schopností se zase nedostavila. Merde začal naprosto bravurní scénou (chodníkové entrée podkreslené motivem z Godzilly 1954 od Akiry Ikufubeho), načež se začal utápět v močále vlastní obskurnosti (soudní proces). Přesto asi nejuniverzálnější segment antologie o izolovanosti a zranitelnosti japonské duše. Tokyo Shaking je režijně nejvytříbenější, ale mě ty korejské existenciální limonády zahalené v pampeliškovém oparu příliš neberou. A mimochodem, kdyby ten nechápavý hikikomori zmáčkl ihned to pravé tlačítko G, začalo by chvění mnohem dříve.. (21.07.2014)

Tři prostinké, téměř bezdějové imprese, vzdáleně příbuzné raným Jarmuschům nebo Wendersům. Tokia jako města tam mnoho necítím, zato hodně mladistvé energie, díky níž je to pokoukání veskrze příjemné. Momentálně ale nejsem na podobné subtility tak úplně naladěn; v existenčně klidnějších a citově vypjatějších životních obdobích bych možná hodnotil výš. (29.01.2013)