2012

Nejhorší Emmerichův film. Čekal jsem nějakou vyjebávku, ale s až tak velkou katastrofou (myslím režisérsky) jsem nepočítal. Normálně se mi z těch megasračkovejch dialogů udělal nádor na vnitřním uchu. To snad nemohli tvůrci myslet ani z legrace. Začnu tím nejlepším, triky v Emmerichově podání jsou pompézní, ohromující (zvláště první polovina filmu), hroutí se vozovky, dálnice, budovy, tektonické desky, vlastně úplně všechno a skrze to kličkuje dvanáctimetrové auto, takovou destrukci jsem vážně ještě neviděl (při podjíždění padající dálnice jsem tu káru tlačil dopředu snad vším). No a pak se také přiženou více než kilometrové vlny tsunami, aby trochu umyly Himaláje, jenomže to už jsem byl tak unavenej od všech těch keců, hrdinských činů a zase keců, že jsem na to koukal se stejným zaujetím, jako na poslední filmy Stevena Seagala. Nejvíc mě iritovaly ty časové prodlevy našich hrdinů, kteří si musejí dát ještě jednu pusu a druhou, pak se rozloučí, no a dobře, ještě třetí pusu a mezitím zařvou stovky lidí. Film odsýpá jako přesýpací hodiny se štěrkem místo písku, či-li né moc rychle... no skoro vůbec. Na hodinky jsem se podíval nejmíň sedmkrát (ale jenom za první hodinu). Když to porovnám s Dnem nezávislosti, který má jenom o 15 minut méně, tak tohle bych podruhé nedal, ani kdybych si do každého oka vykapal celou lahvičku Visine. Na DN se můžu dívat každej druhej den a pořád se bavím, protože je to zábava se skvělými efekty a výbornými hláškami. 2012 je .. (píp) .. s nejmonstróznějšími efekty, s žádnými hláškami, za to se spoustou hodně blbých scén a dialogů. Závěr je skutečně nechutně zkriplený. Velké zklamání. 200 miliónů dolarů(rozpočet)/715 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/157,5 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (18.11.2009)

Katastrofická paráda v najväčšom možnom rozsahu ktorá je chválihodne dotvarovaná vizuálnymi efektami a dramatickosťou. Vydarený koniec sveta..............................Soundtrack Harald Kloser a Thomas Wanker: 1. Time For Miracles - Adam Lambert [4:43] ,2. Constellation [1:30] ,3. Wisconsin [1:14] ,4. U.S. Army [2:20] ,5. Ready To Rumble [1:42] ,6. Spirit of Santa Monica [1:21] ,7. It Ain't The End Of The World - George Segal/Blu Mankuma [2:52] ,8. Great Kid [2:17] ,9. Finding Charlie [1:45] ,10. Run Daddy Run [1:14] ,11. Stepping Into the Darkness [1:35] ,12. Leaving Las Vegas [1:44] ,13. Ashes in D.C. [4:19] ,14. We Are Taking the Bentley [3:43] ,15. Nampan Plateau [2:51] ,16. Saving Caesar [2:09] ,17. Adrian's Speech [1:41] ,18. Open the Gates! [2:16] ,19. The Impact [1:49] ,20. Suicide Mission [2:06] ,21. 2012 The End of the World [1:24] ,22. Collision With Mount Everest [1:09] ,23. The End Is Only the Beginning [5:44] ,24. Fades Like a Photograph - Filter [4:19], (07.01.2011)

Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem. (26.01.2010)

Na některých filmech Rolanda Emmericha mě fascinuje ta naprosto upřímná hloupost, která je zprostředkována s neuvěřitelnou poctivostí. Směji se, vysmivám se, kochám se jejich naivitou a občas i do očí bijící natuplostí, a současně se většinu času poměrně dobře bavím. 2012 je dokonalý příklad nejtypičtější "emmerichovštiny", jenž produkuje paradoxně velmi koherentní fikční svět s jasně stanoveným řádem svého fungování, kde do sebe všechno zapadá. Jedna postava nabídne (hned dvakrát, obecněji a konkrétněji) neskutečně absurdní "mapu" na čtení následujících událostí... a dcera jednoho z hrdinů se po jeho druhém monologu zeptá, jestli je blázen. "Obávám se, že není," odvětí hrdina - a takový je celý 2012. Je to absurdní, bláznivé, ideologicky zvrhlé (nebo spíš naivní?),ale nesmírně celistvé a díky té multiperspektivitě to dobře šlape, mnohem lépe než Den poté (kde chyběla). (I když na konci jsem se stejně musel ptát, kde budou brát sladkou vodu.) Každopádně je fascinující občasná digitální estetika "Veřejných nepřátel", okázale implementovaná do nejeskapičtějšího blockbusteru roku. // To Canakja: Sorry. Kdyby ses mě zeptal ty, rozhodně bych ti návštěvu kina vymlouval. ;) (13.11.2009)

První dvě hodiny jsem si říkal, že plný počet tomu nenarvu jen za to, že americký prezident Roger Murtaugh při pohledu na valící se vlnu nezahlásil „I’m too old for this shit!“, tu třetí jsem přemýšlel nad tím, proč musel Emmerich k té svojí ‚bestofce‘ nacpat ještě i bonus, kvůli kterému budu mít problém to vydrat na tři. Ale spokojené pocity převážily. Společně s Kloserem si umí dělat prdel sami ze sebe, zahraniční politiky i žánrové neplechy, které vyvedli už nespočetně. Sice mi ten závěr (nejnudnější věc, co kdy tenhle nejameričtější němec natočil) bude ležet v žaludku dlouho, ty trikařské over the top orgie, fajn herci i vlastně celá ta nadsazená atmosféra, to na čtyřce udrží. Druhá projekce skrz DVD tomu ale nepřidá. (19.11.2009)