Valčík s Bašírem

Vynikajuci mix pristupu hraneho a dokumentarneho filmu, ktory rovnako ako o vojne vypoveda a priblizuje aj proces ukladania spomienok a nasledneho "rozpominania sa". Prebudenie na konci filmu z fikcie animacie do krutosti reality tak nie je citovym vydieranim ale nazornym predvedenim predtym vo filme opisaneho. Velmi silne. (12.12.2008)

Tak takovejhle animovanej film se jen tak nevidi. Jsou tady vlastne dve linie pribehu. V jedny vidime ruzny sceny z valky a v druhy linii se hlavni hrdina po letech bavi s bejvalejma vojakama a snazi se vybavit si vzpominky na boje a masakr. A to je prvni problem. Ty sceny valky jsou totiz v animovany podobe naprosto perfektni a atmosfericky, ta animace je jednim slovem uchvatna, navic do toho hraje paradni hudba, jenze vzdycky to pak preskoci na nejakej rozhovor a cela atmosfera jde do hajzlu. A nepomuze ani fakt, ze to diky tomu ziskava az takovej dokumentarni pohled. Dalsi problem je zaverecnejch dvacet minut, kdy uz se zacina hlavnimu hrdinovi vybavovat ten nejvetsi masakr, jenze to je tak neskutecne ukecany, ze ani silnej zaver, ani prepnuti do "hranyho" rezimu to proste nezachrani a v zaveru film spis nudi. Ale i tak se jedna jak o perfektni animak, tak o perfektni valecnej film. (08.03.2009)

Tak zase po čase přichází intelektuální kravina, kterou si každej vychvaluje, přitom je totálně nudná, bez dechu a nemít tak stylovou animaci, rozhodně bych se nebál dát odpad. Totálně nevyrovnaný film/dokument, který má pár silných scén, avšak ty mi připomínaly jiné válečné filmy, že by pouze náhoda? __ BTW, může mi někdo ukázat ty brilantní snové scény, o kterých tady VŠICHNI do jednoho píšete? Opravdu jste je viděli, nebo jste zase od sebe opisovali? Co? ... (21.01.2009)

Tento dojemný film není jen dalším dokumentem o válce, ale netradičně podaný snímek ve vydařené detailní animaci se skvělou hudební podporou skladatele Maxe Richtera. Ari Folman se po 20 letech rozhodne vyhledat své bývalé spolubojovníky a prostřednictvím kolektivních útržků vzpomínek jednotlivých osob tak oživit ty své. Na rozdíl od syrových záběrů, které máme možnost zhlédnout na konci filmu, kreativní animované zpracování vzpomínek, umožnilo Bashirovi ukázat divákům válečné hrůzy bez větší újmy na zdraví. Kombinace vizuálního podání od klasicky ručně kresleného zobrazení až po 3D animaci tak dostává nový rozměr a scéna vylodění vojáků za hudebního doprovodu skladby "The Haunted ocean" byla pro mě silným emocionálním zážitkem. Bashir je ale především protiválečným tahem o invazi a následném masakru palestinských civilistů, který se odehrál v září roku 1982. Jedná o surrealistický snímkem plný emocí, vyprávějící příběh skutečných událostí našeho světa, kde hlavní roli hraje smrt, smutek a snové představy. (9/10) [MFFKV 2008] (12.07.2008)

„Dokud maluješ, je to v pořádku, ale nenatáčej“ zní prosba jednoho z režisérových přátel a je to zároveň nejlogičtější opodstatnění animované formy. Folman si může dovolit ukázat nám nepřikrášlenou pravdu, ale zároveň má obrovský rezervní prostor pro vlastní fantazii, pro ukázáni záběrů, které by jako dokumentarista nikdy nezískal. Sledujeme jakousi objektivní realitu subjektivním pohledem. Reálné události nám vyjma té poslední, zlomové, nejsou zprostředkovány stylem důsledné rekonstrukce, nýbrž nesouvislých úlomků paměti, do níž se vždycky nejvíce zaryjí ty nejvýraznější momenty. Jiné jsou z ní zase vytlačeny kamsi do podvědomí, jehož probádání je Folmanovým cílem – chce najít vnitřní jistotu, oddělit noční můry od skutečně prožitého. Rozdíl mezi obojím stírá důsledně (titulní valčík je toho dobrým důkazem). Prolínáním snu a reality jakoby neustále zpochybňoval možnosti našeho poznání. V závěru podaným důkazem, že si nevymýšlel, nás vrací nohama na zem, je to jako náhlé probuzení. Když vezmeme v potaz nadále nejistou situaci v Gaze, lze dokonce mluvit o dvojím probuzení – z filmu animovaného do filmu dokumentárního, z filmu jako takového do okolní nefilmové reality. Marně bych mezi loňskou produkcí hledal něco audiovizuálně oslnivějšího a v hledání nových cest (sebe)poznání originálnějšího, za poněkud nešťastné však považuji zakomponování elementů tradičního dokumentu (především výpovědi mluvících hlav), které Valčík štěpí na dva značně odlišné snímky. Soudě dle vlastního, nijak výrazného emočního zážitku, nelze vycházet vstříc pravdě i divákovi. Ne současně. Chápu ale, že jde do jisté míry o problém individuální, závislý na přístupu každého diváka: chci sledovat napínavé drama s nečekaným vyústěním, nebo pokus pravdivě vypovědět o jedné pozapomenuté kapitole dějin? Nějak jsem se nedokázal rozhodnout. 80% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Renton, Marigold, kiddo, Niktorius, kikuka (12.03.2009)