Lítám v tom

„Mysleme tržně. Doba je zlá, lidé ztrácejí práci a mají depku. Krizi nezastavíme, tak alespoň natočme nějaký nadějeplný, ne moc nákladný film, který vyzdvihne důležitost rodiny a připomene, že peníze sice hýbou světem, ale štěstí si za ně nekoupíte.“ Ano, Up in the Air dokonale vyhovuje současné poptávce, dokáže však budit dojem, že promyšleným marketingovým tahem je až v druhé řadě. Prvoplánově neútočí na bránici ani na city a nekončí stoprocentním happy endem (se svými životy jsou v závěru teoreticky spokojenější lidé nemajetní a nepříliš bohatí). Reitman vsadil zejména na Clooneyho charisma, jemný, běžnými situacemi podepřený humor a posmutnělou atmosféru, kdy věci nejsou úplně v pořádku, leč tušíte, že se změní k lepšímu. Ryan Bingham je typem muže zkušeného, dobře zaopatřeného a sebevědomého, přesto muže, kterému jeho pozici nelze závidět. Něco podstatného mu chybí, jak po návratu z oblak zpátky na zem sám zjišťuje. Není postavou, na níž by celý příběh stál, slouží jenom jako sympatický průvodce světem, který postihla krize. Věřím přitom, že má moc někoho navést tím správným směrem nejen po dobu trvání filmu, ale dlouhodobě. Podobně jako Amélie, k níž je skrze fotky s papundeklovým párem (namísto trpaslíka) odkazováno. Nejvýstižnější adjektivum k sobě samému má Up in the Air obsažené v sobě samém: glokální. Film časoprostorově omezený na Spojené státy a přitom vycházející vstříc divákům z celého světa. 80% Zajímavé komentáře: imf, Marigold, handsome, Flipper, FlyBoy, agathon, Orthank (12.02.2010)

Jason Reitman dospěl. Příběh o malém sobečkovi v každém z nás. Stavíme si vzdušné zámky, ostrovy sami pro sebe a hedonisticky se opájíme vlastní svobodou. Co z toho nám ale na konci zbývá? Prázdné chomáče oblak, opuštěné ostrovy a nakonec nesneseme ani pohled do zrcadla. Konečně mám pocit, že rodinné hodnoty a vousatá moudra nejsou zbožím ve slevě, ale upřímným budíčkem. Ne, Jason Reitman není podomním prodavačem citů. Nevnucuje se, ani nepodbízí. Je osobní. Citlivý. Upřímný. Vážný i komický. A hlavně neobyčejně všímavý. Film roku, howgh. (28.01.2010)

Velice charizmatický film o ještě více charizmatickém chlápkovi, který vyhazuje lidi z práce. Nazývá věci pravými slovy, dělá přesně to co má a galantně zvládá každou (slovní) situaci. Mám moc ráda filmy o lidech, kteří mají něco v hlavě..Navíc mi děj přišel velice originální, žádné klišé. Opravdu vyvedené. George Clooney, zase jednou tleskám! (31.10.2010)

Jason Reitman zase inak a zase výborne. V tomto "avatarovskom" období je veľkou úľavou vidieť film s dobrým scenárom, ktorý má snahu niečo povedať (niečo naozaj o nás) a zároveň je miestami vtipný, miestami smutný (skoro až depresívny) a tak správne oscarovo sa pohybuje na hrane sentimentu. Neznášam ten výraz, ale má to "výpovednú hodnotu" a zároveň je to skvelá zábava. Reitmanova réžia vynikajúca, herci skvelí (Clooney do tej úlohy pasuje dokonale a Anna Kendrick je zjavenie takmer o sile Ellen Page). Veľká spokojnosť. (21.01.2010)

Někteří tvůrci navrhují stáhnout se před nepolevující globální recesí do hlubin pekla (Sam Raimi), jiní do oblak (Jason Reitman). Opakuje se tak rozsáhlá migrace obyvatelstva z konce starověku, jen s tím rozdílem, že stěhování národů probíhá po svislé ose. Bílé límečky se přesouvají do bunkrů v podzemí pro několik vyvolených, jak je známe ze závěru Dr. Divnolásky, anebo ve smyslu post-gotického vertikálního futurismu vetkaného do kreseb Stephana Martiniére a Edwarda Millera houfně migrují do vyšších pater vyhrazených globální buržoazii, kde přečkají, než krize odezní, zatímco uprchlíky, squattery, bezdomovce a taxikáře nechají na pospas osudu v očistci zde na Zemi. Brutální segregace do oddělených zón v obou filmech, Stáhni mě do pekla i Lítám v tom, je o to horší, oč vehementněji se vydávají za terapeutické, rádoby angažované filmy do hospodářské krize. ____ Nicméně... samou radostí mi nad filmem ztvrdly bradavky, to nepopírám, protože muž spěchající k prahu domu své milé a svatební obřad tu nevyhlíží typicky zaláskovaně, ale emotivně a hrozivě tíživě; protože pokud uznáme, že jedním z měřítek režiséra může být kvalita ve vedení herců, pak nominace všech tří na Oscara je u teprve dvaatřicetiletého Reitnama mimořádným výkonem; protože vzájemná komunikace postav, tj. elementárně odlišných světů, tu připomíná boj, kde slova jsou meče a věty dobře vyzbrojené armády; protože se mi zamlouvá Reitmanova snaha prokázat, že úhor pomezí oddělující vážnou a žánrovou kinematografii je nejen třeba, ale také možné obdělat, osít a anektovat; a protože Reitman nešil postavy na míru vytvořenému scénáři, ale vyhlídl si herce a nechal příběhu vyrůst z nich – o rozvedeném Clooneym je dobře známo, že se znovu za žádnou cenu ženit nehodlá (údajně se vsadil s Michel Pfeiffer o £50,000). Slovy absolventa Královské skotské akademie hudby a dramatu, Alana Cumminga, herectví není o tom myslet si, jak se cítí někdo druhý. Herectví je mít z čeho čerpat, ze svých vlastních pocitů. (19.03.2010)