Wallander

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)

Wallander je dalším detektivním klenotem BBC. Záleží, jak komu co sedne, ale mě osobně Wallander oslovuje o něco více než samozřejmě skvělí Sherlock a Luther ze stejné stáje. Fakt je ten, že pojetí tohoto seriálu se od zmíněných detektivů jejichž genialita hraničí s nadpřirozenem, tolik liší, že nemá smysl je srovnávat. Wallander je především o skoro uvěřitelných zápletkách a atmosféře. Ta je zde neustále tísnivá, ponurá, sychravá, bezvýchodná zkrátka takové severská, jednotlivé epizody jsou bravurně a umělecky zrežírovány a vždy se nesou o poklidném tempu, přičemž závěr vždy přinese gradaci, napětí a většinou další bezvýchodnost. Kennetha Branagha jsem předtím nemusel. Respektoval jsem jej jako kvalitního herce, ale byl mi nesympatický zdánlivě snobským přístupem ke svému řemeslu, hodně divadelně laděných projektů atp. Ale zde dokazuje, že je mistrem jakéhokoliv, i filmového herectví. Jeho minimalistické ztvárnění zdeptaného, životem ubíjeného detektiva, který si neumí zachovat odstup od své práce a krutého světa, přesahuje pouhé standartní odehrání seriálové role. Branagh zde opravdu předvádí něco co pro neznalost méně blbého termínu nemohu nazvat jinak, než hereckým koncertem. Existuje zažitý pojem „severská detektivka“, pro mě její nejlepším reprezentantem tedy rozhodně nebude trilogie Milénium, ale právě byť angličany natočený Wallander. Závidím občanům Spojeného království, když mohou vidět že jim veřejnoprávní televize za jejich peníze přináší nějakou protihodnotu, takový pocit asi nezažiju. I přes nepříliš povzbudivé vyznění seriálu je pro mě jeho sledování větším důvodem k optimismu, než shlédnutí pouhých pár mučivých scén z čétečkovské a čecháčkovsky provinční nové Sanitky, nebo Vyprávěj. (27.09.2013)

1. série: Epizody Sidetracked a One Step Behind jsou výstavní. Žánr detektivky je tu jakýmsi tmelem psychologického dramatu o vnitřně se rozkládajícím detektivovi, zpřetrhaných osobních vazbách mezi policisty a sociálních nešvarech soudobého Švédska. Lze tu klidně hovořit o paralele s nekonečně nadhodnoceným Larssonovým Miléniem, rámec, atmosféra i přístup podobný. Režie Philipa Martina brilantně inkorporuje prvky severských dramat, odosobnělé umístěním postav v krajině, odskody k náladotvorným lyrickým záběrům i časté situování diváka za sklo, do izolace od postavy. Chladná a přitom promyšlená práce, která dodává téhle sérii zcela svébytnou atmosféru. Brannagh je dechberoucí a v pohodě uhraje všechny rozdílné polohy smutku a zmaru, kterými si Wallander projde. Prostřední díl Firewall je trochu mimo koncept, klasičtější, zápletka nadsazená, vyhrocené do lehce jalového konspiračního thrilleru s prvky tuctového melodramatu o femme fatale. Určitě ne cesta, kterou by se měl Wallander ubírat. Celkově: seriál 100% stylově kompatibilní s mým vkusem. Existenciální krimi thriller pro fajnšmerky ulítlé na sever. 2. série Tady nenacházím slabého místa, jen musím vyzdvihnout, jak Wallander jde proti laciné politické korektnosti, ať už v díle The Faceless Killers (téma přistěhovalectví a rasismus) nebo v naprosto famózní epizodě The Man Who Smiled (vykořisťovatelský soucit se zeměmi třetího světa). Wallanderův psychický rozkol se prohlubuje až do naprosté vykloubenosti ze světa - Fifth Woman je pak elegantním uzavřením dramatického oblouku a jistou dílčí katarzí depresemi rozervaného "Joba z Ystadu". Další série nutná - vedle Sherlocka nejlepší detektivní seriál, co jsem viděl. (21.01.2011)

Kurt Wallander je ten nejlidštější a nejzainteresovanější detektiv, jakého kdy svět filmu a televize poznal. Wallander si každý případ bere velice osobně a je odhodlán jej vyřešit za každou cenu. Ještě nikdy tedy nebyla kriminální linka tak úzce spjata s postavou detektiva a pro seriál jde o věc přímo stěžejní. Znamenitý a své roli naprosto odevzdaný Kenneth Branagh představuje zvláštní typ detektiva, zatěžkaného mnoha zdrcujícími emocemi a dilematy. V průběhu jednotlivých dílů prochází až jakýmsi vnitřním rozkladem (jasně, ne zrovna originální označení, ale ono to zkrátka sedí) a mnoha pády, při kterých se neustále přesvědčuje o tom, že nejvíc z jeho osobního života zůstalo právě v jeho práci. Stejně intenzivní pochvalu si však zaslouží i zbytek – skvělé scénáře s opravdu pečlivým vystavěním kriminálních případů, režii, kameru, hudbu, herecké osazenstvo… Plného hodnocení bohužel Wallander nedosáhl kvůli snížené kvalitě vybraných „béčkových“ dílů (byť epizoda Firewall se vlastně v rámci žánru konspiračního thrilleru nemá za co stydět a postava Wallandera se v ní posouvá dál; The Dogs of Riga bohužel nevytěžilo z vytrhnutí Wallandera z jeho běžného prostředí vůbec nic, vývoj postavy zde nemile ustrnul a coby žánrová zábava je epizoda rovněž slabá) a občasné nevyváženosti tempa devadesátiminutové stopáže. (04.08.2012)

V té zaplavě kriminálek z poslední doby se Wallander rozhodně neztratí. Naopak, spíše ční. A to hlavně díky výkonu Kennetha - o tom nemám nejmenší pochyby. Zajímavé by pro mě bylo srovnání se švédským originálem z roku 2005 - jak moc se v UK inspirovali. _ No a když pak člověk vidí úroveň té Česko-Slovenské kriminálky z poslední doby, tak mu je do breku. (07.09.2010)