Jasná hvězda

Určité klady to má, částečně poetiku, sem tam z toho umělečno i čiší. Dívat se na tento film je ovšem utrpení. Zdlouhavé, nudné dialogy o hovnu. Úplně nejvíc mě tam iritovaly postavy těch dvou otrapů, co dělaly hovno, válely se u krbu na břiše a údajně psaly poezii. Proč náš František Gellner činil jinak? No a abych to shrnul: Frantu Gellnera mám rád a Frantu Villona taktéž. Ti činili poezii jiným a dramatičtějším způsobem. Tito dva čuráci mě neiritovali, oni mě přímo srali a ta šlapka(Abbie Cornish), též! (15.12.2011)

Kvalitní umělecký film, vizuálně nádherný. Vztah básníka Keatse a Fanny je tu podán převážně ženským pohledem. Postavy jsou vesměs charakterní a tak po shlédnutí filmu zůstává pěkný pocit. Ne úplně zkažený charakter tu nakonec ukáže i Keatsův  hrubiánský přítel, který na sebe vezme odpovědnost vztahu se služkou... (28.08.2021)

Krásná kamera. Campionová obrazy umí. Snad jen zamilovaná Fanny by nemusela být co scénu v jiných šatech. Příběh věčné lásky je to vlastně tuctový (anebo už cyničtím?), na jeho pozadí však tím spíš vynikne nádhera Keatsových veršů. Škoda, že ve středu téměř nedějového vyprávění stojí více ona se svou vášní než on a poezie. Výsledkem je nuda. Hrdinčin vzpurný individualismus navíc pramálo odpovídá počátku 19. století. V tehdejších pevně daných společenských hranicích by nebyl možný, zdá se mi spíš říznutý duchem 60. let 20. století. Na druhou stranu je potěšitelné , že se básníkův přítel pan Brown ujme odpovědnosti za nemanželského syna a že sám Keats miluje svou Fanny natolik, že se s ní odmítne milovat vědom si možných následků. Místy tedy filmem, který se jinak - až příliš - soustředí na krásnu záběrů a slov, prosvitne i krása charakterů. (14.07.2010)

Rozevřená duše cínového vojáčka se rozprostřela po pokoji, neb současné tempo fejsbůků a němé změny slov v symboly, zajistilo neblahý pocit vojáčkův, že tahle doba lásce nepřeje, že ji hubí. Bright Star je otevřenou knihou pocitů. A můj pocit je skrz na skrz pozitivní, leč osud mě naučil, že nemám věřit dokud nedojdu konce. Trnitá cesta fialkovým polem a typickou symetrálou zamilovanosti (kontakt - nebe - pád) mi zavdala myšlenku, že člověk blbne a nemusí být v evidenci Bohnických složek. Zamilovanost je jako leporelo. Snadno se rozloží, ale těžko dává dohromady. Fanny se dostala do stavu "opilosti", ale madam Campion ji zasadila tvrdou ránu. I cínovému vojáčkovi, mě. A básník, který navzdory osudu zpíval (fantasticky uhrančivý B.W) rozžhnul pohasínající plamen víry v reinkarnaci vztahů a já mu za to zřetelně poklepal na rameno, jakože mu za to fakt děkuju a šel žít... (11.04.2010)

Nádherný úvodní obraz s detailem jehly a látky, podbarvený krásnou hudbou. Na můj vkus celkově dost unylé, přestože krom oné nešťastné lásky a nelítostného souboje kamaráda básníka a jeho vyvolené, se nic nedělo, přesto mi chybělo vysvětlení některých reálií (např. proč najednou bydleli všichni ve stejném domě a zase najednou tam básník bydlet nemohl, pak padl do záhonu a zase tam bydlet mohl).... Básníkův hrob v Římě má zajímavý nápis ZDE LEŽÍ TEN, JEHOŽ JMÉNO BYLO NAPSÁNO NA VODU. (06.02.2010)