Jasná hvězda

Krásná kamera. Campionová obrazy umí. Snad jen zamilovaná Fanny by nemusela být co scénu v jiných šatech. Příběh věčné lásky je to vlastně tuctový (anebo už cyničtím?), na jeho pozadí však tím spíš vynikne nádhera Keatsových veršů. Škoda, že ve středu téměř nedějového vyprávění stojí více ona se svou vášní než on a poezie. Výsledkem je nuda. Hrdinčin vzpurný individualismus navíc pramálo odpovídá počátku 19. století. V tehdejších pevně daných společenských hranicích by nebyl možný, zdá se mi spíš říznutý duchem 60. let 20. století. Na druhou stranu je potěšitelné , že se básníkův přítel pan Brown ujme odpovědnosti za nemanželského syna a že sám Keats miluje svou Fanny natolik, že se s ní odmítne milovat vědom si možných následků. Místy tedy filmem, který se jinak - až příliš - soustředí na krásnu záběrů a slov, prosvitne i krása charakterů. (14.07.2010)

Strohá forma anglického chladu je chvíľami nádherne kompenzovaná prírodnými obrazmi a o čo menej je ľúbostných pochabých vzplanutí, o to viac je nežných pohľadov, krehkých dotykov či nesmrteľnej poézie. Jane Campion považujem za veľmi vyspelú režisérku, ktorá dokázala skrz ženský nadhľad vložiť do ponurého deja úprimné hlboké city, priečiace sa dobovej konzervatívnosti. Pochybovala som o Abbie Cornish, ale musím uznať, že bola vynikajúca a v závere ma úplne odrovnala rovnako ako Ben Whishaw. O triedu lepší film ako Pokoj s vyhlídkou (ktorý vo mne napriek vyobrazeniu pravdivej spoločnosti nevyvolal vôbec žiadne emócie) a zas o niečo slabšie ako Pýcha a predsudok s cukríkovo romantickou výpravou - čomu som osobne podľahla viac. (21.06.2011)

Tento příběh by si opravdu zasloužil být pojat poněkud dynamičtěji, tvůrci mu, kdyby chtěli, mohli vytvořit velice silnou atmosféru... ale nestalo se tak, alespoň podle mě ne. Jediná postava mi nebyla sympatická (jen švadlenčina matka byla moc milá, že se na to všechno dokázala s takovým pochopením celou dobu koukat), ve filmu bylo neuvěřitelně moc tichých (= hluchých :)) míst a i závěř zklamal, čekala jsem alespoň nějakou pointu... Hodně slabé 3* (03.04.2010)

Ben Whishaw opět udivuje svým velice působivým a sympatickým subtilním zjevem, a Abbie Cornish nabízí divákům postupné proniknutí do podstaty její přirozené krásy. Jsme tak svědky, kolikrát až moc, citově zabarveného dialogu, který vlastně oslavuje lásku cudnou, či staromódní, chcete-li. Spojte si Finding Neverland, Piano, Pýchu a předsudek, Pokání a výjde Vám tahle historická lovestory, která sama o sobě není originální, což nejde ani tím nejnajivnějším způspbem očekávat, avšak v samotném důsledku ukňourané zamračené východočeské neděle, to nehrje pražádnou roli. To vše se děje za přítomnosti skvěle naexponovaných obrazů anglického venkova (především jednotlivé obrazy měnící se v závislosti na ročním obdobím), které dávají ostatním divákům jásný impuls, dát si tuto exkurzi do citově čistých, ale v jistém směru přehnaných vod lidského milostného spojení, spíše na plátně, větších rozměrů, než na obrazovce s malou úhlopříčkou... (06.02.2010)

Rozevřená duše cínového vojáčka se rozprostřela po pokoji, neb současné tempo fejsbůků a němé změny slov v symboly, zajistilo neblahý pocit vojáčkův, že tahle doba lásce nepřeje, že ji hubí. Bright Star je otevřenou knihou pocitů. A můj pocit je skrz na skrz pozitivní, leč osud mě naučil, že nemám věřit dokud nedojdu konce. Trnitá cesta fialkovým polem a typickou symetrálou zamilovanosti (kontakt - nebe - pád) mi zavdala myšlenku, že člověk blbne a nemusí být v evidenci Bohnických složek. Zamilovanost je jako leporelo. Snadno se rozloží, ale těžko dává dohromady. Fanny se dostala do stavu "opilosti", ale madam Campion ji zasadila tvrdou ránu. I cínovému vojáčkovi, mě. A básník, který navzdory osudu zpíval (fantasticky uhrančivý B.W) rozžhnul pohasínající plamen víry v reinkarnaci vztahů a já mu za to zřetelně poklepal na rameno, jakože mu za to fakt děkuju a šel žít... (11.04.2010)