Proces H

Tzv. proces s Miladou Horákovou byl gottwaldovským režimem vědomě "komponován" jako postih třetího odboje, jako snaha v zárodku zničit jeho potenciální domácí centrum. Estebácká a enkaveďácká "lyrika" i "epika" proto vytvořila papírovou obdobu prvoodbojové Maffie i druhoodbojové exilové londýnské vlády a jejího domácího ekvivalentu - Politického ústředí včetně sítě domnělých návazných organizací. Černé listiny, lhostejno, zda pomyslné či skutečné, byly důsledně skládány z těch, kteří po únorovém puči neztratili páteř. Složení domnělé skupiny evokuje ještě jiný, starší proces: proces lipský, v němž byli souzeni domnělí žháři říšského sněmu a který předešel neblaze proslulou "noc dlouhých nožů", jež následovala o rok později. Jakkoliv snaha proces reglementovat nebyla bez úspěchu, v tomto vylhaném jednání řada protiprávně obžalovaných vědomě vystupovala proti režii, kterou vedli moskevští poradci. Mimo důsledné využívání dochovaného filmového záznamu, díky němuž můžeme nahlédnout do tváří předních osobností tehdejší demokratické levice (Horáková, Kalandra, Nestával, Peška, Dundr, Zemínová), ale také vidět v akci zločince v taláru (Vieska, Biedermannová-Brožová, někdejší sociální demokrat Josef Urválek), si režisér Vadas dal práci se zakomponováním rozhlasového záznamu a s využitím znalostí předních historiků (asi nejzasvěcenější byl nejstarší z nich Karel Kaplan) i předních teatrologů (např. neméně výtečný Vladimír Just) i mapování životů a profesních drah druhé strany procesu, tj. prokurátorů i předsedy soudního senátu Trpáka a rovněž některých policistů a dozorců . Závažné byly i komentáře těch, kteří přežili; za zvlášť důležitá považuji svědectví Františka Přeučila a sestry i dcery hlavní hrdinky procesu - ušlechtilé, nezlomné, statečné i hluboce lidské Milady Horákové (výrazně je dokresluje např. Nestávalovo svědectví o tom, jak při konfrontaci během výslechů nebyl s to poznat Kleinerovou, ztýranou a k nepoznání změněnou podstoupeným mučením). Divák tak získal ojedinělou možnost nahlédnout z mnoha stran jakoby nezúčastněně do pomyslné kuchyně, v níž se určovaly jak ingredience, tak výstupy těchto zrůdných justičních "technologií". Za zmínku stojí i nemalá občanská statečnost pracovníků filmového archivu, kteří se postarali o to, aby na konci šedesátých let náhodně nalezený záznam nezmizel a po desetiletích mohl vydat svědectví o statečnosti ztělesňovatelů alternativního levicového konceptu - demokracie socializující. Demokracie, která byla dalším popraveným v této hrůzné tragédii organizovaného zločinu. České televizi, jíž je nutno s náležitou úctou za tento skvělý čin její publicistiky poděkovat, se podařilo zachytit podstatný kus historie našich novodobých dějin. A vrátit do hry to nejlepší, co v ní tehdy bylo k uchopení. Hrdiny, před kterými je i dnes nutno smeknout bez ohledu na to, jak odolávali mučení svých vyšetřovatelů. Lidi, kteří nikdy neztratili víru v obnovu demokracie a konec hrůzného sovětizačního režimu. (11.07.2009)

Detailní popis procesu se skupinou kolem Milady Horákové, který v plné nahotě ukazuje zrůdnost celého ůsoudního" procesu. To vše doplněno komentáři historiků i pamětníků. V tomto případě nemohou bolševičtí pohrobci vinit ČT z manipulace, protože líčení je prakticky nesetříhané a každý si může udělat obrázek sám. A kdo i potom bude hájit komunistický režim, zaslouží provaz nebo aspoň gulag. Je tragédie, že svině jako Vieska, Urválek či Brožová unikly spravedlivým trestům. 100% (13.12.2013)

Historia magistra vitae. Připomenme, že soudruh Filip žádal stažení tohoto dokumentu z vysílání, protože kazí komunistům předvolební kampan, a doplnil stížnost následujícím komentářem: "Opět se potvrzuje, že Česká televize i v předvolebním období je poplatná pravicovým stranám s jejich vracením se k minulosti proto, aby odváděly pozornost občanů od otázek současných" Ostatně, chtělo by se dodat, takové seriály jsou našemu lidu cizí, ten chce hlavně klid na práci. Co takhle raději pustit Muže na radnici, seriál o Gottwaldovi nebo nějakou hezkou písničku od Michala Davida? A né takovéhle primitivní antikomunistické pořady! Taková byla tehdy doba, soudruzi! (25.07.2010)

Není třeba opakovat to, co již napsali jiní... Smutek, děs a sevřené pěsti. Když náhodou probleskne trocha toho smíchu, to když se člověk podívá na nezvládnutý spejblovský výkon Vávry-Staříka, který se při tom tak snaží povědět všechno o zrádné emigraci, té "panštině", zmrzne vám na rtech, uvědomíte-li si, že i tento komik hrál o život - a o tři roky později boj prohrál.. - Mimochodem, v písemných materiálech je dochováno, že při popravě Milady Horákové se nesl dvorem hysterický ženský smích. Pokud vím, přítomna byla pouze jedna žena. Soudružka prokurátorka. - - - PS: V "komparzu" publika zahlédnut též herec František Vnouček. Dát ho do obsazení? Nedat ho do obsazení...? (10.06.2009)

Když jsem tento dokumentární pořad v začátku ledna 2013 hodnotil, překvapovala mě především mediální moc, která skrznaskrz prolhanou legendu o hrdinném odboji Horákové prosadila. Dodnes nejsem s to pochopit, odkud se napříč národem bere ta absurdní jistota, že tu média nelžou. Je přitom úplně triviální, že pražští novináři, zvláště z na komunistickém principu přežívajících veřejnoprávních médií, mají často antikomunistickou, případně reformně komunistickou genealogii a jako takoví uvítají každou rituální dekoraci, s níž nám mohou připomínat význam svého prodemokratického tažení podle hesla „novinář = hlídací pes demokracie“. Zřejmě mohou počítat s tím, že je tolik lidí ochotných představovat si staré Řecko jako kolébku liberální novinařiny. Tu a tam se urodili dědicům transformace, tu a tam jsou potomky bývalých prorežimních novinářů, v jiných případech udělali kariéru během transformace a své ekonomicky pochopitelné nadšení z proměny vlastnických poměrů by jako mediální osobnosti té doby rádi předávali i svým praprapraprapravnukům. Proto už jim příliš nevadí, že to byla zhrzená, kariérně neuspokojená národní socialistka, která se neošívala ani při pomyšlení na 3. světovou válku. I tento dokumentární cyklus je sice pojat s plánem balamutit veřejnost kvasivysvětlujícími komentáři ideologicky kvalifikovaných odborníků, ale přece ve všem tom úporném překřikování se, kdo je dnes nejopravdovějším antikomunistou, dává zaznít hlasu samotné Horákové během obhajoby. To samo, aniž odbornou literaturou zpracováno v rozsahu byť jen průměrné knižní monografie, není ani zde provázeno materiálově důkladnými rozbory a porovnáváním výpovědí s dobovými fakty, ale postaveno proti absurdní báchorce čistě vahou toho, co naprosto bez donucení přiznává protagonistka, naleptává falešný obraz fiktivní mučednice, která si tu střihne roli vlastizrádné kariéristické bestie. Bez modřin, nevyhublá, evidentně v žádném zásadním ohledu nedeprivovaná, doznává se, že se pokoušela o koordinaci kontrarevolučních atentátů, na nichž se měli podílet lidé ze Západu. Tedy zvrátit výsledek voleb z roku 1946, jejichž legitimita kvantitativně vzato nemá obdoby (s přirozeně slabším výsledkem na slovenském území se v celém Československu komunistům podařilo přesvědčit 38,1 % populace při volební účasti 93,9 %). To by proti bezpečnostním složkám samozřejmě nebylo možné bez arzenálu, na jehož dodávkách by se podílely cizí mocnosti, a nejspíše by to znamenalo, že na revoluci z roku 1948 by i její poražení sladce vzpomínali. Světová válka se naštěstí neopakovala a Horáková vycupitala z dějin do alba zastydlé ikonolatrie. (29.06.2020)