Stud

Skvelý Fassy, možno ešte lepšia Carey, dva úchvatné dialógy natočené na jeden záber a halda "artových" klišé (najmä tie stratené, s realitou nekompatibilné postavy so sebadeštrukčnými a potlačenými gay sklonmi - zííííííííív!). Samozrejme sa dá argumentovať, že tá celková prázdnota je hlavnou ideou, ale... (18.04.2012)

Krutý paradox závislosti je, že transformuje zdroj potěšení do nevyhnutelné a nenasytné potřeby. McQueen natočil Shakespearův sonet 129 pro 21. století - Mrháním sil v tmách hanby pustošivé // je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to, // zná jenom krev a zrady, sliby křivé, // surovec, vrah a lhář a sketa je to. // Hnusí se nám, jak poskytne nám slast, // jak máme to, co zoufale jsme chtěli, // hned nepříčetně zoufáme si zas, // že jsme mu, blázni, takhle naletěli. // Blázni, když chcem to, blázni, když to máme, // šílíme před tím, při tom, po tom též, // vteřinu štěstí dlouze odpykáme - // z příslibu blaha bláhová je lež. // To všechno každý ví, však nikdo neví, // jak peklu uniknout, když číhá v nebi. (17.02.2012)

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaký film takhle moc emocionálně rozsekal. Při sledování McQueenova Hladu mi bylo špatně fyzicky, Shame má pro změnu silný dopad na psychiku. Pokud jsem si u režisérova debutu stěžovala, že některé scény jsou přece jen příliš zdlouhavé, u Shame už se McQueen alespoň trochu ovládal a podobné delší záběry tu sice jsou, ale ani na vteřinu se u mě nedostavil pocit nudy. Jistě, pro konzumního diváka to není, milovníci pomalejšího tempa vyprávění a hlavně filmů, které ukazují bolesti dnešní společnosti a vyvolávají silné pocity, budou nadšeni. O výkonu Michaela Fassbendera už bylo řečeno mnohé a jeho nenominování na Oscara mi dosud nedává spát. Po zhlédnutí Studu znovu a hlasitěji volám: "SHAME on you, Academy!", a smekám před úchvatným výkonem mého nejoblíbenějšího herce. (16.02.2012)

Odpudivý Fassenbender, mávající neholeným čurákem, sjíždí internetové pornáče, děvky, touží vykropit svou ohyzdnou sestřičku, sem tam se projede metrem a jinak jen tak čumí. Rázem je tu z toho generační zpověď frustrovaných třicátníků, až se jeden pomalu bojí vystrčit hlavu z baráku, aby ho náhodou někdo anonymně a bez lásky!! neopíchal. No já jsem v pohodě, všechny jsem je vždycky strašně miloval, a proto jsem se hodinu a půl jen bezvadně nudil. Naštěstí jsem si mohl ve druhém okně pustit to Hot horny anal teen live cam, a tak se to celkem dalo celkem přežít. No nic, ještě se projdu nahý po bytě a pak brnknu LIVINGDEADově sestře, jestli nechce jít do bordelu. ........................................... Pardon, trochu jsem se zahleděl do blba. Už se docela těším na sterilní generační zpověď frustrovaných liliputů. Pan Jackson už prý začíná stříhat. (26.04.2012)