Godzilla

Budou SPOILERy. Jako hrát videohru sestávající výhradně z cutscenes. Postavy slouží víceméně jen k tomu, abychom měli skrze čí oči žasnout nad monstry, což se film snaží zastírat mnohem méně než například Jurský park. Film přiznává, že lidé jsou pro něj důležití převážně coby prostředky fokalizace, takže například nevidíme souboj, kterému zřejmě nebyli přítomni žádní lidští svědci nebo přinejmenším žádná hlavní nebo vedlejší postava (přestože „přízemní“ lidské hledisko zde není dodržováno tak důsledně jako ve Světové invazi). Agence jsou postavy opakovaně zbavovány (nemožnost zachránit manželku, zatčení v zakázané zóně), případně je zřetelně dáno najevo, že proti monstrům mnoho nezmůžou a jejich akce nebudou schopni jakkoli koordinovat. Skutečná moc náleží přírodě a pudům, nikoli racionálně jednajícímu člověku (nehledě na to, zda reprezentuje armádu, vědu, nebo stojí bokem zavedených institucí), který je zde proměněn pouze v zanedbatelnou součást neovládnutelného ekosystému (podobnou bezmoc jako během Godzilly jsem z amerických filmů pociťoval snad jen v závěru The Incredible Shrinking Man). Lidé nemají kontrolu nad přítomností a budoucností (plány jim nevycházejí), mohou se jedině poučit z dřívějška, kteréžto myšlence je podřízena spirálovitá dramaturgie vyprávění s jasně naznačenými paralelami situace, ve které se na začátku ocitá Brody senior a situace, ve které se posléze ocitá Brody junior. Oidipovské schéma s absentujícím otcem je neustálým zpasivňováním lidského protagonisty a předvídatelností jednorozměrných charakterů (film staví na tom nejbanálnějším genderovém rozvržení rolí: žena pečující zdravotní sestřičkou, muž ochraňujícím vojákem) tak jako tak upozaděno ve prospěch pozoruhodné proměny Godzilly, která nese znaky záporáka (nezničitelnost, děsivé vzezření), ale ve vyprávění funguje jako kladný hrdina (jedině ona může znovu nastolit pořádek). Zápletka se za využití člověčích figurek, kauzálně propojujících jednotlivé scény, vyvíjí tak, abychom nakonec stranili monstru, o němž to celé je. Jak jinak by tomu u monster filmu taky mělo být… Abych nezapomněl, film má taky famózní zvukové efekty (stopování monster s pomocí echolokace je ostatně jedním z motivů vyprávění), velmi přesvědčivé efekty vizuální (tzn., věřil jsem, že by kurevsky velká ještěrka mohla vypadat a pohybovat se nějak takhle) a nabízí dechberoucí scény jako z artfilmu, působivé už pouze tím, jak vypadají, jak je v nich obraz sladěn se zvukem (noční seskok). Laťka pro ostatní letní blockbustery byla nastavena monstrózně vysoko. 85% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Marigold, Psema, mcb, ScarPoul (16.05.2014)

Godzillácké filmy nikdy nebyly inteligentní a už vůbec NESMĚJÍ být realistické. Hrozba zničení se musí jevit jako nepochopitelná a nepřijatelná. Původní filmy jsou postaveny na očekávání, napínání a "nevidění". Později, kdy se z Godzilly stala popkulturní ikona, se základem naopak staly souboje s jinými monstry a Godzilla už není bad guy, ale good guy. Poslední hollywoodský film s Godzillou se tak po svém velmi dobře vyrovnává s oběma těmito fázemi a nároky. Skvělý nápad hned dvakrát(!) neukázat velkou bitvu a napnout nás až do finále, kde God-sillák předvede svůj wrestlerský final-move, ze kterého nám spadne čelist, je prostě ten nejlépe využitý staromódní postup. Je jasné, že mladší hyperaktivní generace diváků z toho ale bude nesvá. Film řeší nejenom střet (křehké) civilizace a (hrozivě nevyzpytatelné) přírody , ale i dvou kultur, japonské a americké. Ta americká se jeví stejně "navíc", jako lidstvo samo. Bez ní a jejích rodinných hodnot by se však příběh nedal ukoukat. Každopádně, žádný jiný velkofilm nedělá z lidí tak bezmocné statisty jako tento, a nikdy nebylo tak třeba milovat monstrum, které je k naší lásce netečné. (Delší článek zde: http://respekt.ihned.cz/delnici-kultury/c1-62224170-godzilla-jako-trenazer-bezvyznamnosti-a-ztraty-iluzi) (13.05.2014)

Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky. (14.05.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)

Hollywood Made in Japan. Kašlu na ploché postavy, kašlu na otravná hollywoodská klišé a zas a znovu kašlu na přísnou kritiku ostatních. Nová Godzilla je natolik velkolepá, že snese i těch pár bezzubých výroků rádoby erudovaných chytráků, které stejně skončí pod tíhou její monumentálnosti. Tady jde o větší měřítka. Tam, kde Pacific Rim připomínal barevnou transformeří omalovánku, tam Godzilla konečně plní vlhké sny svých fanoušků. Občas navodí atmosféru a strach z neznáma, místy (možná i nechtěně) pobaví a ve dvou případech dokonce tají dech (scéna na železničním mostě a výsadek parašutistů). Design Godžiry se vrátil k původnímu japonskému konceptu (a vlastně i stejné naivitě), Muta připomenou Cloverfieldskou svini a stometrové ještěrce nelze nefandit při závěrečném souboji s poslední brutální fatalitou. Zážitek z nejlepšího kina v ČR nejen rezonuje, ale sílí. Jo, byla to pecka! (15.05.2014)