Sangue do Meu Sangue
Krv mojej krvi
Blood of My Blood
Režie:
João CanijoScénář:
João CanijoKamera:
Mário CastanheiraHrají:
Rita Blanco, Anabela Moreira, Cleia Almeida, Rafael Morais, Marcello Urgeghe, Nuno Lopes, Beatriz Batarda, Teresa Madruga, Teresa Tavares, Joana Mendes (více)Obsahy(1)
Divácky nejúspěšnější portugalský snímek roku 2011 je intimním portrétem jedné lisabonské rodiny z nižší společenské vrstvy, jíž matriarchálně vládne rázná čtyřicátnice Márcia. Generační konflikty mezi rodinnými příslušníky zachycuje režisér v klaustrofobické atmosféře stísněného domu, ve kterém postavy voyeursky pozoruje skrze dlouhé, pečlivě komponované záběry. (Letní filmová škola)
(více)Videa (1)
Recenze (19)
Zo začiatku som mala trochu problém sa v tom zbesilom kotkodákaní a mätúcich vzťahoch vyznať. Špeciálne, keď sa paralelne odohrávali dva dialógy, kedy bolo treba pohotovo a duchaplne odhadovať, ktorý titulok patrí ku ktorej postave. Najviac ma zaujala linka s tetou Ivete, ktorá vyústila do naozaj intenzívneho finále. Cláudia išla po stopách telenovely, tam som až taká nadšená nebola. Trochu som s hodnotením váhala, niektoré pasáže boli vyložene zdĺhavé a zbytočné. Pozerám, že direktorov cut má 185 minút, to už by bolo nad moje sily. ()
Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 25 - Portugalsko. Z mnoha stran jsem slyšel, že portugalský film za moc nestojí, a že jediný režisér, který se na mezinárodní úrovni zviditelnil, byl nedávno zesnulý Oliveira. Asi je pravda, že sousední Španělsko udělalo ve filmu větší díru do světa, ale po shlédnutí tohoto filmu bych Portugalce nezatracoval a nepodceňoval. Není to asi zrovna snímek pro většinové publikum, avšak pokud divák přistoupí na pravidla hry pana režiséra, dostane se mu kvalitní psychologické drama o jedné lisabonské rodině, jež se vyznačuje dlouhými záběry a zdánlivým pomalým tempem, přitom silné emoce bobntají a hrozí velké neštěstí. ()
Lisabon, čtvrť Padre Cruz, nižší střední až nejnižší vrstva. V jádru poctivá rodina a její nezasloužené problémy. A problémy bude mít také divák, nezapne-li ostražitost naplno. Režisér João Canijo s oblibou snímá dva dialogy v jediném záběru, a když není nikdo po ruce, nechá alespoň mluvit televizi. Že už jste spojení nebezpečná čtvrť – nechtěné těhotenství – mladý delikvent – drogový dealer – revolver, na Cinema Mundi viděli? Nu ano, třeba loni ve Zvuku kamenů nebo předloni v Bráchovi. kult pro Cinema Mundi, 2013. Nejlepší film festivalu? Pche, leda houby s voctem. Pokud porota ocenila především technickou stránku, pak nechápu proč nezařadili do výběru Sněhurku. ()
Na IMDB je tentokrát velmi vnímavý komentář: "Further to these narrative examples, all formal elements worked in harmony with this premise, rather than being used for their own sake with style rather than substance. The interconnected theme was supported by inventive techniques such as the camera coming away from a conversation to allow another conversation to seep into the frame, with both then going on simultaneously; or by the fact that there is very rarely just one thing going on in frame; or that in the absence of any non-deigetic sound or music, the radio or TV can be heard or seen in the background pretty much throughout. This persistently emphasises the hectic nature of this life and that none of these people are islands. Additionally, the long takes – along with being a convention of non/anti-Hollywood cinema – act to gel the different characters together as part of the same organic space. Therefore form and content both support each other to show these characters to be connected as part of this not only literally, but socio-culturally and meta-physically densely populated space." ()
K uzoufání nudný pokus o sociální drama, který staví rovnou na dvou příběhových linkách - telenovelově sterilní romanci a gangsterské variaci pro socky - které na sebe nemají žádný vliv a jen uměle prodlužují tuhle přehlídku ničeho, přičemž v dokonale statickém a mrtvolném podání a s vizuálem napovídajícím zlatou éru VHSek. Sofistikovaný intelechtuál může namítnout, že šlo o tvůrčí záměr. Já si dovolím namítnout, že takový tvůrčí záměr stojí za pitchu a estetičtější a zábavnější by byla i procházka po Cejlu. A pochybuju, že se jednalo o úlitbu rozpočtu, vzhledem k tomu, že jde o etablovaného prominentního tvůrce (kterému bych ovšem nesvěřil ani svatbu Jiřího Káry, která je vizuálně velmi podobná). A tak se k nám z Lisabonu dobelhala tahle nicotná pruda, která vám vylíčí, že socky, co mají problémy, mají problémy. Opravdu fascinující a bohatý námět, který trvá kouzelných 133 minut, aniž by cestou servíroval jakékoliv vrcholy. A přestože se na konci divák dočká katarze, je to jen ledabylé šlápnutí do hovna, které se line celou stopáží. Kdokoliv se dožije konce, dozajista propadne myšlence, že o sto minut míň by bylo moc. Trochu inspirace od svižné španělské produkce by rozhodně neuškodilo. ()
Reklama