Dva nula

Tvůrci navštívili pražské derby a otočili kamery místo na pažit směrem do hlediště. Zaměstnanci stadionu, zlatokopecké přítelkyně fotbalistů, nejmladší fanoušci, teenagerky s falešnými louis-vuittonkami, pozérští "intelektuálové" v lóži, slávistický stádovitý kotel se světlicemi, i ti Italové v závěru přiznávají, že na místě vítězného týmu by demolovali. Díky bohu za rohový praporek. Dvacet dva kamer sleduje počínání lidí, ze kterých euforie fotbalového zápasu vytahuje snad to nejhorší. Jejich hloupé komentáře a excesy jsou sice vtipné, ale výsledný dojem je pořádně nahořklý. Člověk se cítí provinile jako u Formanových českých filmů. O to víc potěší formální stránka, statické výseky a hlavně série tříminutových záběrů zachycují dva po sobě jdoucí góly Sparty. Stromy jsou prostě stromy. (MFDF Jihlava 2012) (01.11.2012)

Už dlouho mi žádný film neudělal takovou radost, už dlouho mě žádný film nenutil smíchem a napětím kousat se do ruky. Film o fotbale - pro snobské intelektuály. Atraktivní obrazové kompozice, helikoptéra jak od Coppoly, prostřihy jak od Hanekeho, průzračná práce s výběrem materiálu. Je mi úplně fuk, jestli jsou návštěvníci a pořadatelé fotbalových zápasů opravdu takoví idioti, jak by se podle tohoto filmu mohlo zdát, protože já jsem se nesmála jim samotným, ale způsobu, jakým Dva nula s jejich postavami pracuje. Navíc mi tento film dokázal kvalitně zprostředkovat pocit z takové události, energii masy lidí, která společně něco prožívá. Teď už si dokážu představit, že s vypnutým mozkem by mě takový zápas mohl i hodně bavit. A úplně nejlepší je Jiří Peňás, takový můj objekt identifikace: "To mi přijde docela fotbalové, že nerozlišíš hrneček na čaj od hrnečku na kávu." (01.03.2013)

Nad Letnou letěj gorily od jednoho gólu k druhýmu, topoly šuměj nad lučinou a komunikativní diváci si užívají podle svých schopností. Na Spartě a v Koreji se totiž díky celkovému rozhledu kolektivním sportům daří. Výslednému tvaru by slušelo lepší řazení, více dramaturgických překvápek a změn tempa, ale výsledkem je přes průvodní emise překvapivě snesitelné derby, při němž se hlavami honí myšlenky na míč a na soulož. Jestli ne, tak jsem papež. Slušný nápad za 3-4* (28.11.2012)

Materiál, co si o to přímo říká... Jeden s pověstných nápadů, stojící výhradně na jednoduchosti a mizivém tvůrčím zásahu filmaře (míněna vizuální/zvuková prezentace autora). Derby dvou týmů sledujeme prostřednictvím několika skupin fanoušků, televize a pořadatelů. Díky nim (ne)známe dění zápasu, protože nás ani jeden záběr nevtáhne na celý povrch hřiště a komentáře fandů mají jiný účel → nakonec zjišťujeme, že o fotbal vůbec nejde, a co hůř, nejde ani o komunikaci. Většina z dvojic/trojic atd. se baví navzájem s druhou polovičkou jako s hadrem, nenaslouchá a jen nadává. Ne snad, že by z takového úpadku padl na diváka smutek; sledovat uřvaného rasistu, na výsledek a rohové kopy sázející zlatou mládež, nechápající intelektuály či unavené teenagerky, je většinou vtipné a obratně sestříhané. Překvapí kvalita zvukového záznamu (až příliš velká, pochybnosti jsou logické), moc rád bych poznal metodu tvůrců. Místy se jde na mez kruté srandy („kdo neskáče není Čech“ zpívají i vozíčkáři) a být na místě zobrazených, asi půjdu Abrahámovi vymlátit auto a kameru hned poté. Jde totiž o ryzí zákulisí: televizní studio mimo pauzy, načež je použit tentýž přístup u fanoušků → uvidíme je, když nejsou ve společenské roli. Tahle zábava je x-tou variací Formana za časů nové vlny a nedokážu pochopit, proč je tak složitě a většinou neobratně ztvárněna v hrané produkci. Materiál vyloženě leží na zemi, vemte ho. (MFF KV 2012) (01.11.2012)

Z části dost možná pravdivý dokument, na fotbal sice nechodím, ale na podobné (i když ne tak „kvalitní“) typy fanoušků se mi poštěstilo narazit i na hokeji. Ale některé jejich rozhovory či reakce nejsou tak úplně věrohodné (spíš přehnané), přece jenom přítomnost kamery byla jaksi nepřehlédnutelná. K tomu nutno přičíst některá nudnější místa, ať už měla vypovídat o čemkoliv, a moje hodnocení se tak zastavilo na 3*. (02.03.2013)