Grandhotel Budapešť

V rámci Andersonových nostalgických a groteskních retro světů je tento sice nejdoslovnější a nejkřiklavější, ale zároveň představuje (možná až příliš) konkrétní vyznání nejen jeho vlastním hrdinům, ale autorovi samotnému. "To be frank, I think his world had vanished long before he ever entered it. But, I will say, he certainly sustained the illusion with a marvelous grace." (26.07.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Príbeh šarmantného, staršieho pána, ktorý sa svojsky komplikovaným spôsobom dostal z pozície poslíčka až k vlastníctvu najuznávanejšieho hotela "GH" Budapešť. Veľmi zvláštnym spôsobom vyrozprávaná "story". Žať úspech bude najmä vďaka jej originálnemu, srandovne dobrodružnému spôsobu podania. Mimoriadne emócie vo mne snímok síce nevyvolal, ale páčil sa pomerne dosť. (06.06.2014)

Ale jo. Nejsem nadšen, ale pořád to se mnou Wes umí. Jeho Život pod vodou je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, Budapešť co do podvratnosti a kašlání na "normálnost" stojí hned za ním, ale vlastně už je to moc trademarkové, aby si to zachovalo tu pravou sílu, čímž to trochu ztrácí význam. A především mi chyběly stejně silné emoce, které si s Wesem prostě spojuju. Jeho minulé filmy jsou hravé, aby zakryly kruté jádro - mám pocit, že tady už jde jenom o hraní pro hraní. (27.02.2014)

To, co Fiennes předvedl v Grandhotelu Budapešť Ralph Fiennes, je paráda s velkým P a jeho concierge boss, jehož by Bohumil Hrabal označil za největšího pábitele, prostě nemá chybu. Ať už uspokojuje bohaté paničky ubytované v „jeho“ hotelu, nadává šéfovi za najmutí pikolíka bez konzultace nebo dělá kázaní personálu při večeři, budete na něm viset pohledem od začátku do konce. Není to nejlepší Wes Anderson, ale ten film znám nazpaměť. (25.02.2024)