Něžné vlny

Tak tohle byla hodně velká slabota. Vejdělek nemile překvapil, jako by námětově vyhořel... To téma lásky dospívajícího kluka ke spolužačce bylo fajn, ale ten humor, ten humor !!! Něco tak naivního, neinteligentního - tím pádem smutně trapného a řekl bych až Troškovského jsem už dlouho neviděl... Sádrové hřiby na mně byly moc, ale scénku z Národní jsem už těžko rozdýchával... Z čeho ale opravdu teču, když mi do většinou nějaké ,,humorné'' ve skutečnosti trapné situace ještě jede humorná hudba, která vlastně podkresluje celou trapnost dění na plátně (např. Čermák s transparentem Nebijte nám naše děti, mlátící syna...). Podivný byl i pohled na oholeného vlasatého Čermáka, Hartla a Budaře. Já nevím, ale nějak už mi připadá, že těch ,,komedií'' ze socíku už tu bylo dost a tak pořád zdůrazňovat absurditu, tupost a nablblost té doby v dalších a dalších komediích bez nápadu je skoro zbytečné. To civilní cvičení a děti v maskách mi tu prostě přišly navíc i když na to navazovala další humorná scénka... Oproti tomu kladně hodnotím hezké lokace s vodou a i příjemný hudební doprovod filmu... No a když jsme se nakonec nedočkali ani toho očekávaného pohledu na ňadra zrzavice Lucky Šteflové, zůstal z toho celého tak nějak pocit zklamání. I ty dvě hvězdy jsou velmi velkorysé. Tohle vám z hlavy zmizí po vidění prakticky ihned jak vlny za lodí.... * * (01.06.2014)

Takže asi takto: první pokus se nezdařil, dívala jsem se nesoustředěně a měla jsem pocit, že mě to nebaví. Ale moje oblíbená Troufalka dala pět hvězd, tak jsem to zkusila ještě o dva dny později a v trochu jiné náladě - a ejhle, najednou mi to připadalo milé a ano - něžné. Hlavně se mi líbil vztah rodičů i jejich charaktery (Čermák s Pauhofovou). Ale celkově tam bylo všeho na celovečerák tak nějak málo. Před zhlédnutím jsem si ještě neuváženě přečetla názor, že v závěru se to "rozjede", trpělivě jsem tedy vyčkávala. A vyčkávala jsem tak dlouho, až mě překvapily závěrečné titulky. A i ten nápad se 17. Listopadem na mě působil spíš rozpačitě než trefně. Je mi líto, ale na víc než tři hvězdy to nevidím. (28.10.2015)

Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (22.10.2015)

Nebudu vyloženě zlý, ale dobrý film vypadá jinak a vlastně i dobrý český film vypadá jinak. Něžné vlny jsou plné laciného humoru, kdy přesně víte o co v následujícím skeči půjde a vy se tomu nakonec budete muset zasmát. Viz třeba když se Budař pocáká voňavkou. Herecké výkony se nepovedly. Z filmu dost razí, že vedlejší scény dostali režisérovi oblíbenci z kultovních Účastníků zájezdu. Po delší době jsem v nějakém filmu spatřil Honzu Hartla, ale občas mě bylo stydno i za něj, stejně jako u některých lechtivějších scén. 30% (20.08.2020)

Velmi trapný mix kvalitního (ne moc zajímavého, ale zvládnutého) řemesla, nejlacinějšího humoru a drzosti bez špetky vkusu znásilňovat českou historii. Vieweghovina na druhou, kde nemá co vzbuzovat zájem. A mně nebaví se k tomu vyjadřovat. Ten můj zvyk psát komentář ke každému zhlédnutému filmu má své trhliny. (18.12.2013)