Fair Play

Miro Žbirka to ví, život prostě nehrá fér a je otázka, jak se s tím vypořádat. Hrdinové snímku Andrey Sedláčkové tápou a hledají cesty ven stejně jako každý z nás...systém z venku ovlivňuje jejich osudy víc, než by si přály a problémy se kupí. Snad díky schopné dramaturgii, přirozenému vyprávění, snad díky blízkosti prostředí českému diváku, je velmi jednoduché se postavami ztotožnit, porozumět jejich pohnutkám i nečernobílosti situace, vklouznout do děje, řešit s nimi náročné situace, držet jim palce a pobrečet si nad marností určitých systémů... (12.07.2014)

Fair Play docela věrně vystihuje aktuální stav české kinematografie. Film dosáhl na ohromujících 15 nominací na Českého lva a ačkoli žádnou neproměnil, lze jej bez větších pochybností zařadit mezi vrcholy českého filmu za rok 2014. Je to ale veskrze průměrný počin, jenž do problematiky systémového dopingu za minulého režimu nepřináší vůbec nic nového. Výklad celého filmu lze zredukovat na heslo: "Berou všichni, tak ber i ty. Nebudeš-li, končíš!" Že by to ale celé bylo takhle černobílé, se dá těžko věřit. Mnohem přínosněji vnímám pohled na doping prezentovaný v dokumentu Větší, silnější, rychlejší, i když ten je do jisté míry spíše o Američanech samotných, jejich povaze a snaze být nejlepší za každou cenu. (11.08.2015)

Dlouho jsem v kině nezažil tak intenzivní, ale zároveň strašidelný zážitek. Fair Play se na první pohled tváří jako klasické sportovní drama. Do té doby jsem si ale uvědomil, že klasické sportovní drama je pojem, který mě naučil vnímat až Hollywood. Takže najede se původní kostra, někdo si klade nějaký cíl, nejde mu to, pak mu to jde, ke konci se stane průser, ale vše se vlastně zvrátí v happy-end. Tady je to jinak. Fair Play je sice o sportu, ale zároveň je i o tehdejší době. A řekl bych, že je hlavně o té době. Judith Bardós zahrála naprosto božsky. Civilně, lidsky, přirozeně. S její maminkou, kterou hraje Aňa Geislerová, jsem si říkal, že kdyby se nejednalo o film, dokázal bych jejím pocitům hodně snadno uvěřit a věřil bych i tomu, že se jedná o sousedky ze stejného patra bytovky, ve které bydlím i já. I díky tomu jsem s nimi prožíval všecko. Dokonce i celou tu řadu nezodpovězených otázek. Třeba situace s jejím tátou podle mě mohla být trošku lépe vyřešitelná. Já si třeba nedokážu představit, že bych opustil rodinu a emigroval kvůli režimu do ciziny. Stejně tak si ale nedokážu představit, že by STB byla na lidi, kteří je "zlobí", milá v tom smyslu, že jim nechají třeba měsíc čas na rozmyšlení, jestli s nimi budou spolupracovat, nebo ne. I tak se ale musím uklonit, protože tak výrazný, depresivní a smutný film z tehdejší doby jsem asi ještě neviděl. K tomu natočen opravdu poctivě. Fair Play je rozhodně filmem, který stojí za zamyšlení pro celý náš národ. (13.03.2014)

Doping ve sportu před rokem 1990 je u nás pořád tabu. Stále čekám na to, až Kratochvílová chlapsky (ženské rysy jsem u ní totiž nikdy nepozoroval) přizná, že anabolika byly tou dobou cool, každý sportovec je do sebe házel jak lentilky a ona by bez nich nedokázala zaběhnout ten dosud nepokořený světový rekord. Ale toho se asi nedočkám, stejně jako jiných odpovědí. A už vůbec ne v tomhle filmu, i když nám dává alespoň nahlédnout pod pokličku rychlého vzestupu našeho vrcholového sportu v osmdesátých letech. Ale Fair Play není jen o čistotě v atletice, vidím ho zároveň jako metaforu oné doby, kdy místo steroidů byl národ očkován sérem ve formě zastrašování či vyhrůžek a jen ti nejodvážnější dokázali vzdorovat a svou dávku, i za cenu represí nebo rovnou přísného trestu, odmítli .. (17.11.2014)

Doping v športe, ale celkove napravovanie jedálneho lístka mladým športovcom zo strany lekárov, masérov, diétnych poradcov aj astrológov a liečiteľov a výživových poradcov len utvrdzujú, že nacizmus vôbec nezmizol. Nezmizol za nacizmu, nezmizol za boľševickej despocie (respektíve boľševického kapitalizmu), ako ukazuje film a nemizne ani dnes, čo zase potrvdzujú publikované anabolické česko-slovenské dopingové aféry po roku 1989. "Dobre mienené Rady" trénerov a chemikov by sa totiž počúvať mali, nie? Nezriedka ide o výživové príkazy v záujme dobrého výsledku. Na možný rozvrat organizmu po skončení kariéry, pretekov, turnaja sa nemyslí. A vôbec pritom nemusí ísť o zakázané látky. Stačí striktne určiť skladbu jedálnička a zdravie športovca určené na roky dopredu. Film ukazuje celú tú šialenosť poukázaním na štruktúru zodpovedných: od tajomných eštébácko laboratórnych celebrít, ktoré testovací anabolický program zadajú, dajú si od športovca podpísať jeho dobrovoľný súhlas s chemickým zasieraním organizmu, cez následných, strane prispôsobených lekárov - kontrolujúcich a vyhodnocujúcich úspešnosť dopingu, cez kolegyňu - bežkyňu - spoludopujúcu dievčinu. Významnú úlohu zohráva priposraný tréner a matka. A ak si niekto myslí, že ide iba o obraz zvráteného režimu: má pravdu. Akurát, že ten režim tu s jemnými modifikáciami (v podobe preskupenia priorít niekoľkých ľudských práv, uvoľnenia slobody prejavu a cestovania a čiastočne podnikania) existuje naďalej. (18.11.2014)