Jak jsme hráli čáru

Jak už tady podotknul Enšpígl, jde o velmi nenápadný snímek. Kdybych ho náhodou nezaregistrovala v programu ČT, tak jsem ho přešla bez povšimnutí. Příběh je určen pro malé i velké. Každý si tu najde to své. Průvodcem nám je malý Petr, žijící u babičky a dědečka, jehož očima celé dění sledujeme a prožíváme. Je dobře, že takové filmy ještě vznikají. Děti mají jiné vnímání světa a vidí věci jinak než dospělí, dost často jako hru, kdy si plně neuvědomují reálné nebezpečí, které jim může hrozit. (04.07.2016)

Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (14.06.2016)

Kvalitní začátek ve mně nabudil myšlenku, že jsem propásl kvalitní kousek a narazil na něj až v roce 2023, avšak postupem času se film dostává do slepé uličky a nenabízí nic nového nebo něco, co by bylo originální. Potěší snad jen dobré herecké výkony všech zúčastněných a pěkná práce s kamerou. Do 2 dnů ale na tento film zcela určitě zapomenu. Slovenský Občanský průkaz se tak nekoná. 4,5/10. (09.08.2023)

Film plný skvělých hereckých výkonů. Těžkého dětství v těžké době a komplikovaných přátelstvích a ještě komplikovanějších nepřátelstvích. Zároveň ale film, který místy nedrží pohromadě. Jakoby byl slepencem různých scén, které na sebe nijak nenavazují, jen aby byla vyplněna dějová linka ne/setkání syna s rodiči. Nelíbí se mi ta nesourodost a některé pro příběh zbytečné pasáže. Naopak se mi líbí, že občas tvůrci šli až na dřeň a nebáli se ukázat krutou realitu ve světě dětí. Ve výsledku tedy jde o lepší průměr, který zůstal jen kousek před tou čtvrtou hvězdou. Mírný palec nahoru. 70% (28.10.2017)

Pekny film, ktery se odehrava ve druhe polovine sedesatych let minuleho stoleti. Ve filmu neni moc dejovych zvratu, ale je celkem zajimave sledovat kazdodenni zivot deti v pohranici. Milan Lasica je vyborny a da se rict, ze na nem stoji cely snimek, zdatne mu sekunduje i slovensky a madarsky mluvici Libuse Safrankova, Ondrej Vetchy ci Ondrej Maly v mensi roli. Nejedna se o dilo, ktere trvaleji zustane v mysli divaka, ale na jedno, dve zhlednuti nemuze urazit. Kazdopadne me Juraj Nvota prijemne prekvapil. (02.01.2016)