Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

"To act on a bad idea is better than to not act at all, because the worth of the idea never becomes apparent until you do it." ... nevím kolik lidí dokáže myšlenky a názory podat tak podmanivým způsobem jako právě Nick Cave. Už jenom za to má můj velký obdiv, je to prostě jedna velká autorita; a já jen doufám, že nejsem jediná koho tenhle snímek obohatil a inspiroval. (24.06.2015)

O Nicku Caveovi vím akorát to, že je to muzikant. Takže jsem byl zvědavej na to, co mi o něm dokument může říct a pár věcí jsem se vážně dozvěděl. Taky jsem si však ujasnil to, že já nebudu patřit k zástupům jeho fanoušků. Slovo "lyrická" v popisu opravdu dokonale vystihuje podstatu celého projektu. (08.02.2015)

Snaží se nám to namluvit, že si zde Nick vylévá srdíčko a přesto to lehce zavání umělostí a hezky načančanou iluzí. Asi bych určitě neměl odvahu odsoudit to jako něco lživého- jsem přesvědčený, že Nick ty věci takhle cítí- ale pro vnímavého diváka je tenhle formát plný zinscenované uvolněnosti a bezprostřednosti přecejenom obtížněji sežvýkatelný. Zaměstnanci archívu fascinovaně hltající Nickovu "přednášku" o fragmentech svého života. Orgasmickým obdivem omámení posluchači na komorním představení.. Takové momenty působí divně a snad až nepatřičně.. Nechtěně to pak působí jako jakási snaha o posílení kultu osobnosti. Těžko se to popisuje konkrétněji, kdo to tam taky cítí, ten ví o čem píšu. .....Na druhou stranu některé postřehy jsou fajn, dialogomonology s přátely překvapivě fungují a finále s perfektně prostříhanou Jubilee Street a houpavým doslovem je fakt kulervoucí zážitek který z toho celého zpětně udělá přecejenom onu hledanou záležitost s přesahem. (20.12.2014)

Zrovna teď je v Brightonu jasno, 12 stupňů Celsia (na Veselíčku je polojasno, teplota o něco vyšší). V popředí brightonského skyline se Nick Cave prezentuje (a je prezentován) jako usedlý, přemýšlivý a tvořivý, intelektuál. Nic bych nedal za to, že takový byl vždycky, i ve svých divokých letech. To, že našel svoje místo (je o něm často řeč: místo jako lokalita na zemi i místo jako situace v mysli). Jeho bílou i černou můrou je neustálá přeměna - přeměna sama v sebe, vysílání a přijímání signálů, komunikace s věcmi, lidmi (živými, mrtvými i vymyšlenými), přizraky a monstry. Pozn. 1: Z jeho koncertu v Praze si toho moc nepamatuji, ale jeho koncert s (doktorkou) Ninou Simone mi nejspíš zůstane v paměti jen jeho prostřednictvím. Pozn. 2: Ze 7 představených písniček (ve studiu, na koncertu) jsem si znovu (v plné verzi) pustil "Jubilee Street" - a zjistil, že "I got a foetus on the leash" je jen básnickou inspirací. Pozn. 3: Nakonec mám radost z toho, že se z Nicka stalo to, co z něj stalo, a že ne to, co se v bluesové hantýrce nazývá "go down slow". (22.06.2018)

Tento dokument o výjimečné osobnosti světové hudby zcela ignoruje to, jak se podobný žánr obvykle dělává. Díkybohu. Neuvidíte žádné mluvící hlavy, žádné komentáře ve stylu ,,Nick Cave se narodil tehdy a tehdy tam a tam". Zcela v souladu se záhadnou a komplikovanou titulní osobností filmaři nedávají jasné informace, ale spíš rozehrávají fascinující, stylově vybroušenou, mysteriózní hru s divákem. Postupují spíš metodou volných asociací; o čem Cave zrovna v tomto svém životním období přemýšlel, to tu je. Ostatní ne. Nechce ho to popsat v úplnosti, protože je jasné, že by se to stejně nepovedlo (o tom vypovídá už název - 20 000 dní na Zemi je mnohem lepší a přesnější titul, než třeba Nick Cave: 55 let). Často není jasné, co je realita, co fikce, co je skutečný Cave, co postava hraná pro diváky, co jsou autentické myšlenky, co napsaný scénář. Například Cave jede v noci v autě a přemítá o svém vztahu s Kylie Minogue. Povídá si sám pro sebe, analyzuje, když náhle se ve střihu Kylie objeví na sedačce za ním a k rozebírání se připojí. Skutečně si ti dva něco vyříkávají nebo to je jen habaďůra a vše je napsané ve scénáři? A není to jedno, když je tak zajímavé to sledovat? Upřímně řečeno - jsem schopný uznat i negativní názory. Celé to může působit kýčovitě, onanisticky artově... Scén, kdy se Cave prochází po prázdné pláží, říká moudra o světě a do toho hraje jeho tklivá hudba, je tu pravda dost... A budou zřejmě tací, kteří to odsoudí. Ale já jsem byl od začátku ochoten na tuto podivnou hru přistoupit. Snad i proto mě to velmi zasáhlo a tento film považuji za jeden z nejlepších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl. (08.08.2014)