Opři žebřík o nebe

Marián Kuffa je pán, o tom není sporu. Jen jsem si celou dobu říkal jestli nebalancujeme na hranici sociálního kýče příliš dlouho. Přece jen obrazy Mariána na koni, po boku svého věrného psa a Tatrami před sebou, jsou až příliš silné a ve výsledku až příliš kontrastují s intimním vyprávěním Jany Ševčíkové. (28.10.2014)

Dlouho jsem kolem filmu kroužil a ke zhlédnutí se definitivně rozhodl po udělení Českého lva, kterého si snímek vysloužil ve velice silné konkurenci. Moje pocity jsou po zhlédnutí značně rozporuplné. Na jednu stranu chovám k faráři Marošovi velký obdiv, za to, co všechno prakticky z ničeho vybudoval a za to, že zasvětil svůj život pomoci druhým. Na straně druhé jsou právě ti druzí. Marošův žakovský komplex na mě působí jako místo, kam se naprostá většina lidí jde zkrátka zašít. Většinu obyvatelstva tvoří naprosto vygumovaní tvorové, kteří mají s lidmi společnou jen velice vzdáleně podobu. Jako chápu, že odstartovat svůj život v dětském domově a celý život žít s tím, že o vás nestojí ani vlastní rodiče, nejsou zrovna růžové vyhlídky do budoucna, ale o to větší motivaci potom může takový člověk mít. V tomto dokumentu jsou k vidění z totálně valné většiny demotivované a zcela ztracené existence, kteří dovedou pouze natahovat ruky a brát. Snaha něco udělat na oplátku, nějak se živit, je naprosto nulová. I kdyby si takoví lidé nechali 10 let promlouvat Marošem do duše, tak se po návratu stejně budou chovat stejně jako dříve. Nějaká naděje na kvalitnější život je zcela nulová, protože je pro to obvykle třeba něco udělat. Nic nepřijde jen tak samo z nebes. Bylo by to krásné, ale nefunguje to tak. Osobně tedy nevidím nejmenší důvod takovým lidem pomáhat. Lidí, u kterých má tato Marošova pomoc nějaký smysl, je tam k vidění jen velice úzký okruh. Tato Marošova snaha mi hrozně připomíná čínské přísloví: "Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život." Zásadní problém je v tom, že tihle lidé ani při Marošově maximálním vypětí všech sil, se nikdy lovit nenaučí, ba dokonce se naučit lovit ani nechtějí. Zvykli si na Marošovu křesťanskou dobrosrdečnost a hlavně na to, že se mohou KDYKOLI vrátit zpět, že je Maroš zkrátka nevyhodí. Takže Maroš stále daruje ryby a podstata celého tohoto projektu mizí v nedohlednu. Dokument určitě není špatný. Je vypracován velice citlivě. Člověk si třeba uvědomí, co vše je v silách jednoho člověka a kolik životů dovede, bohužel jen dočasně, vylepšit. A především, pokud se vydáte lézt na nějaké hory, pořádně si zajistěte lano. Jinak se může stát, že si vybudujete vlastní Žakovce a nadosmrti budete Pánu Bohu splácet svůj život jako Maroš. Ten člověk z toho života nic nemá. Dost možná se bude až do konce života slepě hnát za tím dalším, potenciálně nekonečným, který by ho měl čekat hnedle po tomto, který máme zřejmě jen tak na zkoušku. (12.03.2016)

Mé první setkání s Mariánem Kuffou. Na jedné straně jsem k němu choval velký respekt, na druhé mě ovšem některými svými názory a postoji dost dráždil. A nejen pan farář, vůbec celý dokument. Z toho na mě dýchá především marnost. Zkoumaný vzorek obyvatel „přestupní stanice“ je velmi různorodý a snad všichni, kteří měli možnost mluvit na kameru, něčím zaujmou, ale u každého z nich si říkáte, že je stejně vlastně jedno, co hezkého povídá/dělá, protože odsud zkrátka neodejde jako znovu zrozený. V lepším případě dokáže (dočasně!) potlačovat své démony a nějakým způsobem žít na oné faře (což člověk musí považovat za úspěch, a to bez ironie), ale již nikdy se nedokáže vrátit do normálního života, „tam venku“ by byl ztracený a nejspíš by do „toho“ znovu spadl (ať už jde o cokoliv). Jistě, je tu i nějaká naděje (shodou okolností u toho, který mi už od prvního záběru nepřišel tak bez šancí jako ostatní a také jsem si ho nejvíc oblíbil), ale 1 jedinec z celého „stáda oveček“? I přes tu bezvýchodnost to za mě budou solidní 4*. (13.07.2016)

Dokument můžem hodnotit podle zpracování a výběru tématu. Dokumentaristka zaznamenala příběhy lidí, kteří snad už ani nejsou na okraji společnosti, ale už přes něj přepadli a faráře, který se je sysifofsky snaží vrátit zpět. Tyhle mnohdy marné snahy prokládá záběry překrásné, velkolepé, ale odtažité krajiny. Stále se bude střídat jaro s létem, podzimem a zimou. Svět se neochvějně opakuje a pranic se neohlíží na to, jak my v něm prožíváme své krátké životy. Ale tenhle farář ano. Snaží se vzdorovat nevyhnutelnému. Pomáhá takovým, kteří si snad ani nedokáží uvědomit, co pro ně dělá, a jak se tím sám ničí. ___ Takže zpracování dokumentu je dobré, a i když není originální, funguje. Zato výběr tématu je neskutečný. Ten muž jakoby sem přišel z jiné doby, rozhodně žije jinými pravidly a morálními apely, než kterými se řídí dnešní doba. Takhle bych si představovala proroka. Pomoc zoufalcům, alkoholikům, feťákům, kriminálníkům a násilníkům ho evidentně rve kus po kuse, ale on přesto vytrvává. Možná jeden z deseti, možná jeden ze sta se dokáže díky jeho pomoci postavit na vlastní nohy. Ale i kdyby to byl jen jeden jediný: bylo by to málo? I kdyby to nebyl ani jeden, ale už to, že aspoň na nějaký čas dokáže přimět zoufalce, jichž se zříká i vlastní rodina, aby se o něco snažili, je přece zázrak. ____ Ostatně, když v některých případech vidíme, z jakých poměrů ti lidé pocházejí, kdo by měl mít tu odvahu je soudit? Příšerná, děsná scéná, kdy jde kdysi do děcáku odložená dcera navštívit svou matku do romské osady a matka jí nejenomže nepozná, nevzpomene si ani na její jméno a jediné, co ji zajímá, jestli by jí tahle dávno opuštěná dcera nedala nějaké peníze. Au. ___ Farář není jednoduchá svatouškovská osobnost. Evidentně ví, o čem je život. Sám žije s vlastními démony. A ano - je to sex. Nemyslím nějak lacině, podle všeho mu bolestně schází intimita s někým druhým. On není žádný bledolící éterický světec, je to zcela jasně pořádný chlap. Takže tohle ho musí přímo mučit, proto někdy jeho tak prudké až nenávistné odsudky, když se někteří z jeho schovanců sblíží. Když jsou to navíc osoby jednoho pohlaví, tak je jeho káravý projev přímo žumpa nechutností. On sám se toho musel vzdát, spíše odervat si z těla, takže se urputně snaží sex odsoudit jako něco odporného. Ach, pane faráři, tady byste měl mít víc pochopení. ___ Ale, kdo já jsem, abych soudila? Farář odevzdal sám sebe (on by asi řekl, že s pomocí boží) úkolu, který by si téměř nikdo na sebe dobrovolně nevzal. Je nadějí a možná i spásou pro ty, které se my snažíme ani nevidět. Jestli tohle není cesta následování Krista, tak už nevím, co jiného by to mohlo být. (31.03.2016)

Dokument jsme si pustili Dvacet lidí na nový rok na faře v Táboře v klášteře v Klokotech a velmi se mi líbíl. Kuffa je opravdu osobitý vypravěč, ať už vykládá o vlastním dětství – Kdykoli otec pil, matka nás děti vyzvala, že se za něj pomodlíme – nebo brojí proti homosexualitě – V přírodě taky nevidíte, že spolu žijí dva psi nebo dvě feny. Nejsilnější je však v praktických situacích, kde prokazuje nezměrnou trpělivost boje s leností schovávanou za chudobu: než by dotyčný vstal a podepřel čímkoli padající střechu, vymlouvá se, že nemá peníze. Ano, Kuffa je hodný úcty, ovšem filmařsky jde o běžnou sázku na nositele svérázu. A lyrické berličky od tónů fujary přes horská panoramata po farářovu jízdu na koni bílým sněhem se zbytečně odklánějí od podstaty k banalitě. (02.01.2020)