Maminčin zámek

Nádhera! Jinak se to snad ani nedá popsat. Jestliže jsem byl nadšený z filmu Tatínkova sláva, tak z filmu Maminčin zámek jsem prostě unešen. Líbilo se mi to o stupínek více než Tatínkova sláva, oproti prvnímu filmu zde totiž přibylo i trochu napětí a hlavní hrdina Marcel je poprvé zamilován a dává na určitou dobu vale běhání v kopcích. Ale opět nemohu nezmínit tu úžasnou atmosféru, kterou na mě tenhle film přenesl. Léto, svoboda, dětství, bezstarostnost, příroda, optimismus. Ten film je tak dokonalý, že nemám co vytknout. Škoda jen velmi smutného konce, po kterém se člověk vrátí zpět do reality občas velmi krutého života. Ale jedná se opravdu o úžasný poetický zážitek, který se jen tak u nějakého filmu nevidí. A proto uděluji pět hvězdiček a děkuji všem, kteří se na obou filmech podíleli, protože tyto filmy jsou skvost! (14.05.2008)

Kdo četl nádherný román Pagnola Jak voní tymián pozná, že Yves Robert je jeho milovníkem. Tak nějak si určite čtenář představoval jeho filmovou podobu. A kdo knihu nečetl- zatouží si ji po shlédnutí filmu přečíst (třeba i jako vynikající audioknihu v podání V. Beneše - který, mimochodem, zde mnoho let předtím skvěle nadaboval Marcelova tatínka Josepha). (24.12.2022)

Důstojné pokračování Tatínkovy slávy, které si zachovalo stejnou atmosféru i všechny ostatní klady předchozího filmu. Kouzlo prázdnin je stejně magické, kouzlo Provence stejně silné, vyprávění stejně poetické, navíc se přidává první láska s celou svou krásou, komikou i hořkostí, kterou si také nejspíš prožil i mnohý z nás, byť v jiné době a s jinými detaily, fascinující procházka lidskými charaktery cestou podél kanálu, další prázdniny se spoustou nádherných momentů, ale také hořkou tečkou. Tvrdým knokautem reality, který rozbije kouzlo dětského světa a přichází tak nečekaně, že doslova vyrazí dech a sevře srdce. A já stále nevím jestli ji mám brát jako klad filmu, který ho povyšuje, nebo zápor, který ho sráží. (03.11.2014)

Toto pokračování snímku Tatínkova sláva v sobě v mnohém jistě nezapře stejného autora předlohy (francouzského spisovatele Marcela Pagnola) i stejného režiséra. V prostředí prosluněné Provence tak se můžeme znovu setkat s rodinou malého Marcela a prožívat s nimi řadu lehce úsměvných situací (včetně  Marcelovy první dětské lásky). Svým celkovým charakterem i některými jednotlivostmi mi přitom tento film připomíná Svěrákovu Obecnou školu. Konkrétně jde hlavně o téměř totožnou scénu, kdy se malý klučina ošklíbá nad rybím tukem, který mu dává maminka před jídlem. A pak je tu jakýsi posmutnělý epilog, který mi připomněl situaci z Obecné školy, kdy Edův kamarád přijde výbuchem výbušniny o několik prstů na ruce a uvědomuje si přitom, že si už patrně nikdy nezahraje na svou milovanou tahací harmoniku. Marcel přišel v dorostenecké věku o víc, než o možnost hrát na tahací harmoniku... Musím říct, že mě daný závěr Maminčina zámku na první dobrou trošku zaskočil. Pak jsem si ale spolu s vypravěčem tohoto filmu řekl: Nu což, "takový už je lidský život. Pár radostí, který brzo vystřídá neutuchající žal. Ale tohle dětem raději neříkejme..." (11.01.2023)

Na tomto filmu jsme byli povinně ještě když jsem byl na základce. Tehdy jsme ho asi nedokázali jako děti plně docenit, akorát nás tehdy nadmíru pobavilo jméno postavy Bouzigue (snad se každý dovtípí, jak se to asi vyslovuje). Teprve o mnoho let později jsem se na něj znovu podíval, abych uznal, že je to opravdový klenot. Kéž by takových filmů bylo víc. (01.11.2020)