Dheepan

Zapletení se s čímkoliv, co se dá schovat pod slovo "mafie", je jedno z největších klišé novodobých artových filmů. Těžko říct, jestli je to od Audiarda záměrná drzost, lenost nebo selhání. Ale že právě za tohle (zručně natočený, ale scenáristicky roztříštěný, téměř ve všech svých složkách neobjevný a umělecky "standardizovaný" snímek) Audiard dostal Palmu, je věc podivuhodná. Není se co divit, že přes vysoké ocenění rychle zapadl a nijak nerozvířil vody. (07.05.2016)

Kterak ubohý srílanský cigoš, a ani trošičku terorista, ve Francii k neštěstí přišel a svůj evropský sen nenaplnil, protože už ji před ním vybrakovala banda příživnických negrů ze Senegelu a kriminálnická islámská pakáž z bývalých afrických kolonií. Už nám v té Evropě chybí jen pár Světlých stezkařů, nějací ti Rudí Khmerové a partička Kurdských pracujících a budeme jedna velká šťastná multikulti tolerantní rodina, kde se civilizovaní táta s mámou budou nadšeně dělit o své výdobytky s parazitickou agresivní verbeží, která si ve svých zemích původu posledních pár století pečlivě budovala akorát tak středověk a náboženskou intoleranci, a když to začalo skřípat, tak hurá na sever. Film se kupodivu tentokrát nijak zvlášť nevyhraňuje ve prospěch té tolik velkorysé a pro Evropu nezbytné žabožroutské imigrační politiky a jen tak ukazuje rukou s ohlodaným kroasánem směrem k prdeli. Rukou, která bude brzo utržena, pokud nikdo nezastaví onu populistickou „humanitu“ za každou cenu a okamžitě nenastěhuje tu „zářivě altruistickou“ garnituru tak na rok na nějaké to roztomilé a kulturní předměstí, aby na vlastní hroší kůži zažila, jaké „trpící válečné uprchlíky“ nám sem do Šengenu bez jakékoliv kontroly a regulace natahala, stačilo jen zakňučet, že „já chudák!“, a hýčká je z našich daní. (15.02.2016)

Poměrně silné a nečernobílé drama. Diváka to dokáže namotat neokoukanou a syrovou sondou do života migranta, dává mu zakusit (nebo spíš voyeursky sledovat) zmatení a obtíže s jazykovou i kulturní bariérou, pomalu si k té rodině pochybných existencí nacházet vztah a celý film pak trnout napětím kdy se jim to křehké cosi, co by málokdo z nás byl ochoten a schopen nazvat domovem, rozpadne pod rukama (protože na tomhle sídlišti to happyendem nevoní). (08.05.2023)

Audiard je pochopitelně zručný filmař a dokazuje to na mnoha místech, ale jinak Dheepan připomíná torzo složené ze spousty naléhavých humanistických témat, které jsou jen tak načrtnuté, aniž by se s nimi soustavněji pracovalo. Film se proto zhruba v polovině rozpadá v dost podivných motivacích a emočních zvratech. Finále je sice evokací Taxikáře, ale působí spíš jako frustrovaný tamilský Rambo z předměstí Paříže. Přijde mi to jako bezradný pokus o komentář k současné geopolitice, který hraje na tu nejdostupnější strunu. Navíc se na filmu podepisuje fakt, že byl dokončován silně pod tlakem - působí to dojmem, jako by v něm určité části chyběly. Zlatá palma v konkurenci Assassina a Saulova syna z mého pohledu čistě politické rozhodnutí. [Cannes 2015] (24.05.2015)

Viděla jsem 100 minut kvalitního filmu, který hodí diváka do příboje emocí bez nějakých skrupulí a ani následně se s ním příliš nepáře. Audiard nabízí zcela nový pohled na téma běženci, nekouká přes růžové brýle, nekritizuje, jen nabízí lidskou studii vykořenění. Po sto minutách filmu se Audiard zblázní a předloží Hollywood, kterému chybí snad jen růžovoušká šrdíčta okolo zúčastněných. Při druhém záběru na laskání kadeří mě popadla nezřízená touha polaskat Audiardovy kučery hráběmi. A pak mi došlo, že by se mnohem více uplatnil Finish Shine. Jsem si zcela jista, že u dobrého filmu nemám potřebu myslet na cokoliv jiného, natož na leštění lebky. Ano, ten závěr je strašlivě blbý. (26.01.2023)