Popírání holocaustu

Film se snaží z atraktivního tématu vyždímat maximum, bohužel neúspěšně. Téma je sice zajímavé z historického hlediska, intelektuálního nebo čistě konzumního, nevydá však na víc než na dvaceti minutové čtení obsáhlejšího článku. Rozhodně to není na celovečerní film a podle toho to taky vypadá. I přes zvučná jména působí film hrozně nepřirozeně, na sílu natočen a ve výsledku není zajímavý. Dávno pryč jsou doby, kdy Mel Gibson ve Statečném Srdci, Forman v Muži na Měsíci nebo Spielberg v Schindlerově seznamu trochu tu reálnou historii překrucovali za cenu poutavějšího filmového díla. Nyní se jede na striktní přesnost a cokoliv jiného než akurátní vyjádření by bylo smeteno jako blbost, která se "tak nestala." Bohužel podle toho i vypadá film. Nudná, zdlouhavá plejáda předhazování faktů, bez zápletky nebo napětí. (05.05.2018)

Neúspěšná snaha o ždímání emocí a velmi nesympatická hlavní hrdinka, která svou zatvrzelostí a iracionalitou připomíná hlavního záporáka – to jsou dva hlavní důvody, proč na Denial navzdory slušnému obsazení raději zase rychle zapomenu. Jeden z námětů, kterému by pravděpodobně mnohem více slušelo komornější, dokumentárnější pojetí. (04.01.2017)

Téma holocaustu mě zajímá a zároveň je pro mě osobní, proces s Irvingem jsem sledoval a Rachel Weisz patří na špičku mojí topky. To všechno dohromady způsobilo, že jsem se hodně těšil a proto jsem byl také náležitě zklamán. Copak o to, pokud šlo o soudní proces, tak není prakticky co vytknout a Spallova Irvinga jsem nenáviděl přesně jak jsem měl. Ale ten zbytek silně pokulhával. To, co předcházelo soudnímu jednání, byla nuda. Chyběla větší dramatičnost, film se místy utápěl v právnických blábolech a nepomáhala ani Rachel, která byla mdlá a chyběla jí osobní zainteresovnasot Deborah Lipstadové. Ani návštěva Osvětimi neměla takový dopad, jaký měla mít, ačkoliv chápu, že se tvůrci pravděpodobně chtěli vyhnout účelovému ataku na divácké city. Za podívání to stojí, ale promarněná příležitost hodně mrzí. 55% (20.04.2017)

Nechápu nízké hodnocení, jde o velice chytře napsané soudní drama, kde se můžete kochat skvěle vysoustruženou strategií a argumenty při soudním líčení, které je samo o sobě velmi absurdní, jak už to v angloamerickém systému chodí - že tu existují rádobyhistorici a falzifikátoři typu Irvinga (který je idolem i mezi těmi "intelektuálnějšími" českými nácky a jeho grafomanské odpadky vycházejí i u nás, ale nebudu těm nakladatelstvím dělat reklamu), je jedna věc, ale že je třeba před soudem dokazovat, že holocaust byl a voda je mokrá, to je už trochu moc. Timothy Spall se pro tuto roli hodí ještě víc než pro Červíčka - odpornější člověk než Irving v jeho podání je snad už jen Miloš Zeman. Kromě soudu je ve filmu i moc působivá scéna návštěvy opuštěné a zmrzlé Osvětimi, kde hlavní hrdinka šlape po zbytcích plynových komor a s hrůzou si uvědomuje, co se přesně zde před 50 lety dělo (zažil jsem ten pocit při mé navštěvě také). (02.04.2017)

"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn (viz i některé "tematické" diskuze zde na csfd). Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. (04.05.2017)