21 gramů

Ze začátku může 21 gramů vypadat roztodivně. Příběh nemá děj, rozvíjí se pomalu, promítá se v něm život tří rodin. Každá z nich svým způsobem trpí a zásahem do života se to má ještě zhoršit. Neznal jsem co je realita, co je minulost a budoucnost. Prostě čekal, co se z toho nakonec vyloupne. Možná mi to chvílemi přišlo až značně překombinované, ale i tak neuvěřitelně chytlavé, že ony dvě hodiny dokázali utéct svižně na úkor toho, jak se tep filmu ubíral pomalým tempem. Nemá cenu popisovat herecké výkony. Byly ze všech úhlů pohledu naprosto výborné. Možná kdyby film nebyl tak negativní, byl bych pro plné hodnocení. Takhle mi 21 gramů v paměti vynikne jako velmi solidní krapet depresivní drama, na které se nepodívám s radostí zas tak často. Respektive jednou a dost. --- Tohle auto mi dal Ježíš. On dává a taky bere. - To určitě. Ten na nás úplně sere. (28.08.2007)

A půl. Alejandro González Iñárritu je nesmírný talent na propojování lidských osudů. 21 Gramů na mě zapůsobilo asi nejvíce, ačkoliv jsem další jeho mozaiky osudů Amores Perros a Babel hodnotila stejně. Film je drsně realistický, krásně pravdivý a nesmírně bolestný. Excelující herci, pro mě nejvíce Sean Penn a Naomi Watts, scény s ní jsou fascinující a společně s Pennem omračující, která se tady i pěkně "odhalila." Dokonalé propojení osudů jednotlivých charakterů, jejich příběhy a podmanivá hudba. Již od začátku jsem si říkala, že je mi velmi povědomá a pak se ve scéně, kdy Sean sedí na posteli a vedle něj spí půvabná Naomi, rozezněla mě tolik známá a nezapomenutelná melodie, jíž znám ze Zkrocené hory. Nyní jsem již věděla, že hudbu má na svědomí génius jménem Gustavo Santaolalla. Tento film přemýšlí, ukazuje a nechává přemýšlet nás. 21 Gramů je o bolesti a strachu. O životě. O bolesti životů, které žijeme, a také o té, kterou prožíváme životy, které nemůžeme žít. A chtěli bychom. Tak strašně moc... Naše životy se ženou nezadržitelně kupředu a my ani netušíme, kolik promarněných, ztracených a neviděných setkání, snů či zážitků se v jejich rychlosti ztratilo ve větru. Kolik našich osudů se denně proplétá, aniž bychom to věděli? A poté, až jednou nastane ta chvíle, poznáme, co se skrývá v 21 Gramech? (19.04.2010)

Kdybych neviděl Magnolii, nejspíš bych to dokázal ocenit i víc. Takhle mi to přišlo moc očividné, moc výchovné. Přeplněné poselstvími. Jako šálek čaje tak plný, že ho ani nemůžete zvednout k puse, abyste se napili. Herecké výkony dobré, režie dobrá, scénář chytrý, ale působí to na mě odtažitě a neosobně. (21.12.2009)

filmy, který každý hodnotí spoustou hvězd, mě přitahují. proto jsem zhlédl i tento ponurý snímek. prvně musím napsat, že nesourodé řazení scén mám rád a tady jsem byl nad míru spokojen. bohužel spokojenost menší panovala s pomalejším rozjezdem, protože do ,, tragédie" je to vše takové neurovnané a lidi, kteří nemají trpělivost a chuť zhlédnout něco zvláštního odpadnou. to se málem stalo i mě, ale nelituji, že jsem vydržel. supr B.D.Toro, S.Penn, N.Watts a samo že režie, mě drželi v neustálé pozornosti. a třeba myšlenky - PEKLO, TO SI KAŽDÝ PROŽÍVÁ VE SVÉ HLAVĚ! jsou v kontextu tohoto filmu více než slova. (22.12.2005)

K dokonalosti dovedený povídkový koncept mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Ińárrita, teď již narozdíl od svého debutu Amores perros ve službách Hollywoodu a s jeho hereckými hvězdami. Film o temných zákoutích duše a metafyzických hrách osudu, film o nespravedlnosti sociálního údělu, film o subjektivizaci životního prožitku a existenciálním vnímání v mezní situaci, film o úhlech pohledu... Naprostý vrchol filmového a vypravěčského umění... Vše ostatní najdete v komentáři kolegy Marigolda, asi se to již nedá napsat lépe a jenom bych ho (skoro doslova) opakoval... Dodám jen jedno - z celého filmu jako kolos vyčnívá především strhující a dechberoucí Benicio Del Toro! Jeho nejlepší a možná životní role... Neviděl jsem mnoho lepších kajících se hříšníků... (27.01.2007)